Zase se mi to nějak vymklo z rukou. Ačkoli jsem včera kvůli zdravotním potížím musela změnit program a tudíž jsem nejela na přátelské kafíčko do Prahy, stejně se mi nepodařilo napsat plusku, kterou jsem s předstihem napsat měla. Protože dnes dopoledne odjíždíme na návštěvu manželovy maminky v domově seniorů a pak pokračujeme dále na západ ke švagrovi, a tak nebudu mít možnost psát jako vždy na poslední chvíli ve středu v podvečer. Ta poslední chvíle mi nastala právě teď. A je to svízelná chvíle. Tentokrát se mi ani nepodařilo vyžebrat téma na facebooku, všichni asi ještě spí, nebo se zaobírají prací či čtením aktuálních zpráv, které často ani nejde zařadit. Je to komedie, horror, tragédie, či snad absurdní drama? Každopádně je to něco, o čem teď psát nechci.
Tak tedy o čem? Naštěstí, jak už to tak bývá, když je člověk v časové tísni, naskočila mi spásná myšlenka, že právě ta časová tíseň by mohla být docela dobrým tématem. Alespoň pro lidi, jako jsem já, která dokáže hodiny, dny i týdny obloukem obcházet věc, jejíž vyřešení či udělání zabere řádově pár minut, hodin či dnů. Ba co víc, jakmile se vyskytne jedna taková odkládaná věc na obzoru, mají tendenci se za ní řadit do fronty všechny další záležitosti, které je potřeba zvládnout. Fronta to arciť není obyčejná, je taková do šířky rozprostřená, jako to známe ze Stalinova pomníku, a s plynoucím časem se stává stejně děsivou, ačkoli se v ní nakonec nacházejí nejen záležitosti ne příliš příjemné a žádoucí, ale i naopak věci milé a dlouho těšené.
Jak fronta houstne a čím dál víc se podobá mnohohlavé sani, začíná se ve mně pomalu sbírat odhodlání, až jednoho dne vyrazím na zteč, odhodlaně mávám mečem a stínám jednu hlavu povinností a úkolů za druhou. Bum prásk šup, a po nějaké přiměřené době je hotovo. Rozhlížím se po bojišti, tu a tam cosi opravím, načechrám či nenápadně zasunu do pozadí, a pak se vyčerpaně posadím. Ufff, bylo to na poslední chvíli a možná občas i kousek za ní, ale je hotovo. Nastupuje blaženost, nirvána a zen.
Jen je třeba tak trochu přivřít oči, abych neviděla, jak se odkudsi začíná objevovat první nezřetelná povinnost a stavět se do fronty, a za ní další. To tak, holenkové! Žádný spěch, však se dočkáte. Až přijde vaše chvíle. Chvíle poslední.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za vaši návštěvu na mém blogu i za vaše komentáře, jsou pro mě důležité. Vave