Teď, ve středu odpoledne, je venku ve stínu téměř jedenáct stupňů a na sluníčku bezmála dvacet. Kdybych nebyla nachlazená, neměla rýmou ucpanou hlavu a oči jako škvírky, určitě bych seděla venku a užívala si krásný den, čili provozovala zen. Jistě, bydlíme v nížině nížinované, pouhých 188 metrů nad mořem, ale stejně mám pocit hraničící s jistotou, že touto dobou kdysi bývalo chladněji. Zvláště tam u nás, v nejsevernějších Sudetech, zima začínala brzo a trvala dlouho, ačkoli moje rodné město vlastně leží nad mořem jen dvakrát výš než Netřebice.
Tehdy se zbytečně neposouval čas a tak krátký den přicházel pozvolna, mohli jsme si na to zvyknout. Když přišla tma, ulice i výlohy byly osvětleny mnohem střídměji a tak se i z okna hvězdy daly zahlédnout, nebyl-li příliš kulatý měsíc. A jak se blížilo k Martinu, čím dál častěji jsme nasávali nosem chladný vzduch a říkali, už se to blíží, už je to tady, jako bych cítil/a sníh. To v tom lepším případě. V tom horším jsme se mrzutě vyhýbali kalužím a smutným hromádkám promočeného a zplihlého listí, které se ještě před pár dny zlatě lesklo a červeně zářilo na stromech i na zemi. Když se to ale povedlo, když se s Martinem začaly k zemi tiše snášet křehké vločky, my děti jsme se radovaly a těšily se na sáňky, brusle a lyže a staří lidé vzdychali, že už to nadělení zase začíná, ale mám takový dojem, že i jim zářily oči.
Snad to bylo tím, že první, ještě letmý sníh stvrzoval definitivní tečku za létem a plodným podzimem a sliboval dlouhé večery u kamen s povídáním či knížkou. Nebo se možná všichni těšili, že sníh brzy přikryje všechny strasti a bolesti končícího roku a že stejně jako do nového sešitu se s novým rokem začne psát život krasopisněji, bez malých i hrubých chyb, spisovně a lehkou rukou.
Vyrůstala jsem v Sudetech v dvoučlenné rodině a tak mě minuly všechny ty krásné tradice jako je svatomartinská husa, svatomartinské rohlíčky i svatomartinské víno, proto na ně – možná na rozdíl od mnohých z vás – nemůžu zavzpomínat. Pro mě zkrátka býval svátek svatého Martina začátkem zimy, bylo to pootevření branky, kterou k nám zima vchází.
Po Martinu často nastalo to nejhorší období roku. Temné, lezavé a celé propršené, protože paní Zima, jakkoli měla branku otevřenou, si jako žena ráda dávala na čas. Poprázdninová novost školy dávno vyprchala, do vánočních prázdnin bylo daleko a do Vánoc ještě dál. Toto nejdelší a nejpustější období roku pro mě trvalo až do začátku prosince, do Mikuláše, kdy výlohy a více světel ve městě začalo slibovat příchod Ježíška. A Slunovratu.
Už je chladněji a z okna vidím, že na mou zahradu téměř přestalo svítit slunce, je ozářen jen její malý cípek. Popravdě nevím, zda bych skutečně chtěla, aby se zítra objevily první vločky. Tehdy, ve světle pouličních lamp, zářily a třpytily se pohádkově. Možná ale, že se mi jen občas zastýskne po té pohádkovosti, se kterou se na svět dokáží dívat dětské oči. A možná je to všechno jen iluze, kterou mi mysl dokáže nabídnout, abych se neptala po dalších vzpomínkách.
Eh, raději zůstanu u těch pohádkových očí a u toho, že na Martina je stejně dobře sledovat něžně tančící předvoj zimy jako sedět na zahradě a těšit se z toho, že podzim, ba ani léto tak ještě úplně neskončilo. Alespoň podle rozkvetlých rostlin v mé zahradě.
Nakonec, i podle kalendáře podzim ještě zdaleka neskončil. Ani podle mého přání. Teď jen, aby to věděla taky paní Zima. Aby nepřišla zkusit otevřít tu branku. Už zítra, už dnes…
(Co kvete těsně před Martinem? Pár fotek je k vidění zde:
https://vave-ri1.rajce.idnes.cz/Zahrada_10._listopadu_2021/)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za vaši návštěvu na mém blogu i za vaše komentáře, jsou pro mě důležité. Vave