105 PLUS: Andělská

 

Malé šité andělíčky jsem si vymyslela v září, když jsem byla pozvaná k sestřenici na dvojité křtiny a několikanásobnou oslavu narozenin. Nejdřív jsem chtěla vyrobit jen dva pro křtěňátka, pak jsem si uvědomila, že tam bude spousta dalších malých dětí, tak jsem jich ušila deset. Dva andílky jsem si nechala doma, protože vzápětí měla přijet kamarádka se svými malými dětmi. U sestřenice jsem zjistila, že i docela malých dětí tam je víc než andílků, tak jsem se omluvila a slíbila, že to příště napravím. Protože kamarádka nakonec nepřijela, věnovala jsem ty dva zbylé andílky do jedné dobročinné akce.

Suma sumárum je jasné, že v šití andílků musím pokračovat, abych své sliby mohla splnit. A protože jsem se v minulých dnech konečně dostala ze své útlumové fáze do fáze manické, napadlo mě, že by bylo hezké ušít andílky i dětem ze školy, které budou tento pátek (doufám!) recitovat, zpívat a tančit při rozsvícení obecního vánočního stromku.

Nevěděla jsem zkraje přesně, kolik těch dětí je, tak jsem počítala s 28 kousky, a k tomu něco na ty své „dluhy“, no a taky pro vnoučata a něco navíc – zkrátka jsem si nakreslila na látku dílky asi na čtyřicet hlaviček. Když jsem si tedy na to vyrobila novou šablonku, protože tu původní jsem nemohla najít. Nemusím ani říkat, že hned poté jsem tu původní našla, že ne? K těm přibližně čtyřiceti hlavičkám bylo potřeba osmdesáti kousků křídel a stejný počet nožiček. Obkreslovala jsem, šila na stroji, vystřihovala, nacpávala a tak dále, abych pak nakonec zjistila, že úplně nejvíc mám podlepených koleček na obličeje, těch je tedy dost nad plán, naopak že mi chybí nejméně dvacet nožiček.

Než přijela na minulý víkend vnoučata, stihla jsem ušít i pár tělíček-šatiček. Emička se mi hned nabídla, že je naplní připravenou výplní, a udělala to šikovně a rychle. A když viděla, kolik už mám připravených hlaviček, vyžadovala připravit k naplnění další šatičky, na které vybrala látky. Tak jsem v sobotu večer sedla ke stroji a ušila hromádku tělíček, které mi v neděli dopoledne Emča s bráškou naplnili. Pokud jsem dobře počítala, je jich o něco víc než hlaviček, kterých je zase víc než všeho ostatního. Zjevně jsem mizerný plánovač.

O víkendu jsem stihla dokončit andílky pro všechna vnoučata a ti dva menší si vysloužili jako odměnu za pomoc andílka pro paní učitelku a pana učitele. Jeden další z hotových andílků šel k sousedce za laskavost, kterou mi udělala. Mám pocit, že andílci rychleji ubývají, než aby přibývali. Ufff!

Teď jsem tedy ve fázi, kdy vím, že do pátečního odpoledne musím dokončit 24 andělíčků. I kdyby se kvůli nevyzpytatelnému covidu nakonec slavnostní rozsvícení vánočního stromu nekonalo, školkové děti si je za nácvik programu určitě zaslouží. Proto mám všude okolo sebe andělské polotovary a už teď vím jistě, že mi budou chybět dva či tři páry nožiček. Co se týče dalších andílků, kolik mám dalších součástek, to radši ani nepočítám. Prostě vezmu za bernou minci to, čeho je největší počet, a budu k němu postupně dodělávat potřebné části.

Protože to chci udělat a protože mě to baví. Chvíli vybírám látky a obkresluju dílky na látku, pak šiju na stroji a stříhám, obracím a naplňuju, obšívám a prošívám v ruce, kompletuju, špendlím, zase šiju na stroji a nakonec v ruce přišívám hlavičky. To je velice příjemná činnost pro krátké dny a dlouhé večery, když se na zahradě nedá nic dělat. Ale hlavně, čím víc těch andílků šiju, tím víc mě napadá lidí, kterým bych je chtěla dát.

Třeba našim pošťačkám, které jsou skvělé, vždy usměvavé a vždy ochotné jít se podívat za dům do zahrady, když se někdy nedozvoní. Nebo mé usměvavé pedikérce, kterou jsem tu konečně našla, skvělé fyzioterapeutce, bez které bych nemohla existovat, či šikovné kadeřnici. Jsou to všechny bezvadné ženské, které mi vždycky vyjdou vstříc. A vůbec, je tolik lidí v mém okolí a v mém životě, kteří by si andílka zasloužili. A tak je budu šít pro všechny, které mám po ruce, a radši ještě pár do zásoby, protože dobrých lidí je všude okolo víc, než si běžně uvědomujeme.

Dnes jsem původně chtěla psát o adventu. Začíná už tuto neděli a pro mnohé z nás žen současně začíná období, kdy je toho potřeba tolik stihnout! Většinou se ve skutečnosti jedná o věci, o kterých si jen myslíme, že je stihnout musíme. Protože to tak má být, bylo to tak vždycky a vždycky to tak bude. Protože tak „je to spravne, tak to ma byt“. Jenže to je velký omyl. Často naplňujeme jen to, co od sebe očekáváme, aniž by to od nás očekával kdokoli jiný. Často jako bychom si plněním těchto met dodávaly své váhy a důležitosti.

Uvědomit si to je tak jednoduché, a přitom je to ta nejsložitější věc na světě. Vím to moc dobře, protože mně to trvalo dlouhá desetiletí, a určitě dodnes jsou záležitosti, kdy mě ani nenapadne, že svým konáním naplňuju jakýsi dávný program. Že se opírám o berličku, která mi má dát pocit, že stojím rovně a pevně, ačkoli bez ní dokážu nejen dobře stát, ale i tančit.

Možná ale to mé dnešní psaní o andílcích přece jenom k adventu patří. Stejně jako k němu patří všechno, co děláme s radosti a s láskou pro sebe i pro ty druhé.

Publikováno na Zvířetníku dne 25. listopadu 2021