Jubilejní deka pro Aničku (DL-100)

Deky z lásky se obvykle šijí na základě žádosti zákonného zástupce dítěte. Existuje ale jedna výjimka, a to jsou "jubilejní a mimořádné deky". Tyto deky jsou určeny pro děti, které přes svůj hendikep dokázaly podpořit a povzbudit druhé lidi v tíživé situaci, postavit se za práva nemocných lidí, nebo jiným způsobem něco udělat pro druhé. 





O věnování deky rozhodují členky OS Deky z lásky, ale samozřejmě nemůžeme vědět o všech dětech, které si zaslouží ocenění za svou činnost, takže do budoucna uvítáme, když nás na takové děti upozorníte.

detail deky

detail deky

Prvním, kdo dostal jubilejní deku, byl Ondřej. Byla to deka, která je vedena jako žádost číslo 50, i když samozřejmě ve skutečnosti o žádnou žádost nejde, jak jsem zmínila výše. Druhou jubilejní dekou je deka pro Aničku, vedená jako žádost číslo 100.

detail deky

Historie samotné deky i příběh Aničky jsou pozoruhodné. Popisovala jsem je Aničce v dopise, tak si dovolím sem zkopírovat část tohoto dopisu. 

detail deky

Milá Aničko ..... deka pro Tebe má číslo 100 a má velice zajímavý příběh, se kterým bych Tě moc ráda seznámila.

deka ještě bez jména

Švadlenky, které šijí patchwork, mezi sebou rády organizují různé šicí aktivity. Jednou z takových aktivit je Robin Round, u nás v Čechách se tomu ale říká šití Peška. Utvoří se skupinky švadlenek z celé republiky, nejčastěji jich bývá šest, a podle zadání (nejčastěji jde pouze o velikost) všechny ušijí stejně velký kousek deky. Pošlou ho další švadlence a dostanou jiný. A zase podle zadání ušijí další kousek deky a pošlou dál – proto se tomu také říká Pešek, protože stejně jako ve hře Chodí Pešek okolo budoucí deka „obchází“ všechny švadlenky, až se nakonec dostane k té, která Peška začala, která ušila první kousek. Spolu s Peškem také putuje deníček, do kterého první švadlenka napíše svou představu a všechny další švadlenky do něj zapisují své poznámky a postřehy k šití.

Jednoho takového Peška letos v zimě vyhlásila Jana Etzlerová a hned na začátku napsala, že by deku, která z šití vznikne, ráda věnovala projektu Deky z lásky. Ostatně, ten deníček si budeš moct přečíst sama.

Ke mně podle rozpisu doputovala vrchní část deky, tedy top, jak tomu říkáme. Já jsem přidala výplň a zadní stranu deky (my říkáme mazlivě zádíčka) a celou deku jsem proquiltovala a olemovala.  Deka tedy byla na světě, ale nebylo na ní jméno, nevěděly jsme, komu ji věnujeme.

A pak jsem si na stránkách Annabell všimla toho, že ušila kabelku pro „jednu moc statečnou holčičku" (http://annabell-patchwork.blog.cz/1308/pro-jednu-moc-statecnou-holcicku). Zaujalo mě to, napsala jsem Annabell a přes ni jsem o Tobě dostala další informace. Dozvěděla jsem se, jak jsi se svou maminkou zasazovala o to, aby byly rodinám nemocných a postižených dětí vráceny příspěvky, které jim byly nesmyslně zkráceny. To je obdivuhodný počin.

A bylo jasné, že máme skvělého příjemce sté jubilejní deky. Pak se Dášenka Hulmáková, zakladatelka a srdce Dek z lásky, spojila s Tvou maminkou a já jsem mohla na hotovou deku přišít Tvé jméno.

Tvé deka je výjimečná i tím, že byla ušitá už v létě, ale bylo třeba počkat, až počet žádostí dosáhne čísla 99. Jsem moc ráda, že to vyšlo do Vánoc."

Ráda bych touto cestou poděkovala Janě Etzlerové za velkorysost a všem ostatním švadlenkám za krásné šití. Dovolím si připojit úryvky z dopisů, které jsme od maminky Aničky dostaly. Jako první přišla krátká zpráva o tom, že deka dorazila v pořádku, ale že deníček se toulá.

„Milá paní Dagmar, deku jsme rozbalili a Aničku vyfotili včera ráno. Je překrásná!!! Anička zůstala sedět s otevřenou pusou :-) - my taky.... první komentář: Jak to, že ví, že mám ráda lebky?"   (AnnaBell, to se Ti opravdu povedlo!)

Potom přišel další dopis i s fotografiemi:

"Za sebe milionkrát děkuji. To, že si naší iniciativy vážíte a že jste Aničku vyzdvihly v jejím protestu, je pro nás velká odměna. Byla to těžká doba pro nás všechny, pro ni obzvlášť, protože ona chce být zase jako ostatní a musela vystoupit z řady a ukázat na sobě nesmyslnost nových sociálních zákonů z dílny bývalé vlády."

Anička je šestnáctiletá slečna, která po roční onkologické léčbě v roce 2010 přišla o pravou nohu. Následně  dostala od státu po sociální reformně nálepku „Osoby bez vážné vady nosného  ústrojí“. Nicméně nebyla sama. Lednem 2012 se v ČR začalo s hromadným odebíráním průkazů ZTP a ZTP/P a lidé s amputovanými končetinami začali být označováni stejně jako Anička „bez vážné vady nosného ústrojí”.

Její rodiče zorganizovali petici: Petice proti nespravedlivému zrušení příspěvku invalidům (Za obnovení přiznávání průkazů ZTP a ZTP/P pro občany s amputací končetin a za přiznání příspěvku na zvláštní pomůcku).

Anička spolu s několika dalšími dětmi se stala živým příkladem špatného rozhodnutí. Petici podepsalo 27 400 lidí fyzicky a cca 5400 elektronicky. 27. 8. 2013 byla odevzdána do Senátu ČR panu senátorovi Chládkovi, předsedovi petičního výboru. Od 1. 1. 2014 by mělo dojít alespoň k částečné nápravě, kdy bude odděleno přiznávání průkazů ZTP a ZTP/P od společného posuzování s příspěvkem na péči a vysoká amputace končetiny bude vážná vada nosného ústrojí, tj. amputáři budou mít nárok na příspěvek na zvláštní pomůcku.

V září Anička nastoupila na sklářskou UPRUM. Moc se těšila na novou školní atmosféru i nové spolužáky. Začíná ji skutečný nový život.

Na dece pro Aničku se podílely: janaetz, Katche, Verpa, Annabell, Anuška a Vave.