Látání času (džínové)

Už jsem se možná zmínila, že hned zkraje roku, někdy od druhé půlky ledna jsem náhle začala cítit nevysvětlitelnou únavu, svalovou i celkovou slabost a všechno mě začalo bolet. Byla jsem schopná jen posedávat, do nových projektů se mi moc nechtělo a do šití na stroji také ne. S určitým dočasným mírným a spíš krátkým zlepšením tento stav přetrvával až do konce prázdnin a když se zdálo, že začíná být lépe, zjistila jsem, že mám zase boreliózu, což znamená třítýdenní léčbu atb, kterou ne zrovna dobře snáším. A když jsem se vyhrabala z nejhoršího, začaly zlobit krční obratle, se kterými ještě teď docházím na fyzioterapii. Ale naštěstí ta únava a prapodivný útlum odešly spolu s horkými dny a já se snažím dohánět vše, co jsem zanedbala. Mimo jiné i tento blog. Ne vše, co jsem zatím publikovala, je přesně chronologicky seřazeno. Ony se také ty činnosti prolínaly, protože pochopitelně strojové šití je práce na doma, kdežto ruční šití, ale třeba i párání, to jsou práce hlavně venkovní.

Koláže, šité obrázky... malba látkami... boro... slow stitch... šití s duší... kresba jehlou... meditační či relaxační šití... líné šití... To všechno platí, ale vlastně žádný ten název není přesný. A tak jsem nakonec vymyslela pojem látání času. Ten možná nejvíc vystihuje to, co mám ráda a co jsem letos hojně provozovala. A vlastně už loni, psala jsem o tom ZDE.

Nejdříve to byly koláže. Obrázky, na kterých jsem začala pracovat v uplynulém roce a kterých mám v současnosti patnáct a jeden mi ještě chybí. Práci na nich jsem prolínala s dalším šitím a ráda bych ve vytváření koláží pokračovala. Nesmírně mě baví vytáhnout z krabice náhodně několik kousíčků látky, položit je na podklad a pak z nich něco vykouzlit. Pracuju intuitivně, dost často na první dobrou. Jakmile koláž začne vznikat, většinou si sama začne říkat o pokračování. Je to krásná drobná práce a hodně mi pomáhala v měsících, kdy jakékoli větší šití bylo téměř nemožné.

Více o těchto kolážích na plsti je ZDE.

Na jaře jsem šila penálky z džínoviny a napadlo mě, že bych ji mohla použít na výrobu obrázků nad sedačku. To je taková moje stará bolest. Doma nevisí (resp. donedávna nevisel, ale to předbíhám) žádný můj quilt, až na malý obrázek z kolekce Ústřižky staré Prahy s názvem Karlův most, ZDE. Není to nic převratného, ale quilt visí na místě, kde na něj občas svítí slunce a ten quilt pak krásně září a dělá pokoji i mně dobře. Je pro dané místo téměř ideální - až na to, že je příliš malý. Má rozměry 70 x 40 cm a nad sedačku by to chtělo asi tak 110 x 70 cm, kdybych chtěla přibližně zachovat poměry stran. Na quiltu pro toto místo jsem začala pracovat už několikrát, ale všechny projekty jsem v té či oné fázi rozpracovanosti odložila. Ten široký a nízký formát se mi prostě vzpouzí. Tak mě letos napadlo, když jsem odkládala asi třetí pokus o quilt, že by se třeba dal sestavit potřebný blok z menších obrázků. A proč by to nemohla být džínovina? Tak jsem si nařezala osm obdélníků, našla silnější bavlněnou nit a začala prošívat, někdy za použití kousku látky.

Džínové obrázky jsem fotila dnes na sněhu, který byl hrbolatý zasněženými uschlými stvoly. Ve skutečnosti se jedná téměř o čtverce, které jsou rovně seříznuté, ale musím přiznat, že takto zvlněné se mi líbí mnohem víc. A také se mi někdy líbí víc to, co je na rubu. Což je přesně případ obrázku, který jsem šila jako první. Zjistila jsem, že z rubu vypadá úžasně a snažila jsem se ty stehy na dalším obrázku napodobit, ale není to vůbec jednoduché a moc se mi to nedařilo. Na první fotce je líc, na druhé rub.

Následující fotky zachycují postupný vznik obrázku a na čtvrté fotce je obrázek z rubu. Právě u tohoto obrázku jsem si uvědomila, jak důležitý je volný prostor a jak je pro mě obtížné nechávat volné plochy. To se týká i quiltu Najít svou cestu. Zpětně vidím, jak měl vypadat, o kolik víc volného prostoru tam mělo být. Celé to souvisí s konceptem Ma, který mě tak fascinuje a je něčím, čemu bych se chtěla přiblížit. A který souvisí právě s tím "látáním času".

Původně jsem chtěla do jednoho článku shrnout všechny své letošní obrázky, ale teď vidím, že by to bylo obtížné, nepřehledné a dlouhé. 

Původně jsem plánovala ušít osm džínových obrázků a chtěla jsem je spojit do panelu. Pak jsem ale skončila u čtyř. Záměr vytvořit panel jsem zrušila a chtěla jsem si vzít do ruky měkčí látku a šít něco, co se stále opakuje do kruhu a na co už vůbec nemusím myslet.

Poslední z džínových obrázků je pro mě vlastně znepokojující, ba dokonce varující. Oproti ostatním zakulaceným je nebezpečný, pichlavý, a vlastně ani nevím, kam směruje, jak je to správně. Navíc barva džínoviny je jiná, nepatřičná. Je to obrázek, kterému jsem ještě neporozuměla. 

První dvě fotky jsou z lícu, jen jinak natočené (vzhůru nohama), ta třetí je z rubu.