Se soumrakem chodívám krmit venkovní kočenky. Černé podzimní kotě, kterému jsem nejdřív říkala Čertík, pak Mimi a nakonec Sazík. To od té doby, co kotě povyrostlo a pod ocáskem jsem, zdá se, zahlédla něco, co tam kočičky-holčičky nemívají. Dále pak Malou, pruhovanou a puntíkatou jarní kočičku s oranžovým bříškem. A huňatou nízkou Mášenku, mámu Sazíka. Čekávají na mě a netrpělivě posedávají opodál, než naplním misky. Dnes jsem jim jídelnu přestěhovala do pergoly, dosud dostávaly najíst na terásce u mého křesílka. Sice máme na zahradě zastřešené a chráněné kočičí krmítko, jenže to bylo plánované na jednu, maximálně dvě současně se krmící kočky, a na granulky pro noční i denní tuláky. S takovou bandou strávníků jsem prostě nepočítala.
Teď tedy budou kočky mít jídelnu poblíž svého zatepleného sudu na dřevěné lavičce, kterou jsem vytáhla ze zahradního domečku, kde byla uskladněná na zimu. Nebude jim pršet do misek ani do kožíšků a misky nebudou přimrzat na kameny. První to pochopil Sazík, ovšem hlavně proto, že zůstal schovaný pod druhou, kovovou lavičkou. Na ní mají kočky balík slámy, který jim slouží jako terasa před jejich sudem. Mášenka s Malou chvíli důvěřivě čekaly na starém místě, ale pak jim buď jídlo zavonělo, nebo jim Sazík vyslal nějaký signál, protože najednou se obě rozeběhly a pelášily směrem k pergole. Už se dost setmělo a já se držela opodál, abych je na novém místě zbytečně nerušila, tak ani nevím, jak se kočky na lavičce uspořádaly a zda jim to bude vyhovovat. Uvidím ráno.
Když jsem šla k zahradě, viděla jsem na jihozápadě vycházející měsíc. Ještě jen úzký srpeček to je, novoluní bylo hned zkraje roku, ale už je to příslib budoucího úplňku, příslib stále světlejších nocí. Těch úplňků bude v letošním roce právě tolik, kolik bude měsíců, a ten první nastane 18. ledna. Od té doby, co žiju na venkově, zvykla jsem si čas počítat na úplňky, takže vím, že do prvního jarního musí minout ještě celé tři úplňky.
Leden pro mě vždycky je obdobím, kdy jsem nejvíc sama v sobě. Po hektickém předvánočním i vánočním období se čas konečně zpomalí. V posledních dnech jsem využila mimořádného tepla a opravila na zahradě vedlejší cestičky, ale běžně v tomto čase už jen zahradou procházím nebo se zachumlám v křesle, a dokud mě nevyžene vlhko a chlad, oddávám se provozování zenu. V lednu většinou nejezdíme na návštěvy, ani je nepřijímáme; výjimkou jsou oslavy narozenin Emičky. Také utlumuju svou aktivitu na internetu a vůbec celou komunikaci s vnějším světem. Zazimovávám se. Vytahuju šití a snažím se ponořit do jiného světa. Už jsem s tím začala. Právě mám na skříni pověšený top (tedy lícovou patchworkovou vrstvu) na svou první letošní deku. Je pro Tádu. Z té, kterou jsem mu šila před dvěma lety, už vyrostl. No ano, už mě dávno přerostl a stále roste.
Ten top jsem tam pověsila po půlnoci, když jsem ho došila. Abych ho hned ráno viděla, abych se rozhodla. Je to ale jen takové oddalování, bez kterého se neobejdu, když se mi do něčeho nechce. Už když jsem dávala dohromady jednotlivé části, věděla jsem, že to není dobře. Ty barevné pruhy prostě nemůžou jít až do krajů, musím to předělat tak, jak jsem si naznačila pomocí špendlíků. Ale mám málo zelené látky, už takhle jsem ji musela namíchat, a je to práce pro vraha, jak říkávala babička. A tak celý den dělám cokoli jiného, jen abych oddálila tu nevyhnutelnou chvíli, kdy si pustím rádio a do ruky vezmu páráček.
Nebo si nechám kolem sebe ticho a budu přemýšlet, jak na ty nápady, jak je uchovávat. To totiž bylo jedno z témat, které mi dali přátelé na facebooku, a trefilo se do černého. Nejsem schopná si své nápady (až na zcela vzácné výjimky) poznamenat, a když už přece, tak než se k nim dostanu, abych je rozvinula, jsou vyvanulé. Jsem už v jiné emoci, doma je jiná atmosféra, venku jinak fouká, místo dne je noc a já mám jinak barevné ponožky. Nejlepší, jediná možnost by byla okamžitě sednout a psát, ale to je něco, co se mi trvale nedaří. Tak si ty nápady schovávám zase do sebe, a když mám velké štěstí, časem se vynoří. Ale už nikdy to nebude stejné sdělení, protože i já jsem každou vteřinou jiná.
Teď jsem jiná, než dnes ráno, protože jsem dozvěděla, že sousedku pozvali, aby jela navštívit manžela, který od půlky prosince leží na na ARO s covidem. I ona byla týden v nemocnici a stále ještě není v pořádku. Myslím na ni, na ně oba. Na to, jak snadno se může ze dne na den změnit něčí osud. Abychom se z toho nezbláznili, vůbec neuvažujeme nad tím, že jet či jít ráno do práce může být fatální, že jít do lesa na procházku či jet na lyže může být zlomem v životě. Kdybychom na to mysleli, museli bychom ze strachu zůstat doma pod peřinou. Proto to vědomí většina lidí většinou potlačuje, a je to správné. Přesto bychom si toho měli být vědomi.
Měli bychom si být vědomi vzácnosti každého okamžiku. Teď, v tuto chvíli právě žiju a v tuto chvíli mohu něco dělat a něco měnit. Ten minulý okamžik, ach, ten už není, nemůže se odestát, nemůže se stát jinak a nelze ho znovu prožít. A ten příští? Bude, nebude?
Je začátek nového roku a nového Měsíce i měsíce a nového všeho, co jen chceme mít.
Každý den je první, každý okamžik je první a je jen můj. Je jen tvůj.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za vaši návštěvu na mém blogu i za vaše komentáře, jsou pro mě důležité. Vave