Když jsme dnes jeli s Vaškem autem, povídám: Už je to nadějné, vstoupili jsme do druhé dekády ledna a za dva měsíce a kousek začne astronomické jaro. A to meteorologické už bude za chvilku, dodala jsem optimisticky a pak ve mně hrklo. Ono je to vážně tak a tedy je nejvyšší čas začít se zabývat myšlénkami agrárními. Loni touto dobou, coby čerstvá uživatelka nové zeleninové zahrádky, jsem zaníceně studovala knihu Zelenina z ekozahrady a měla jsem sepsáno několik desítek různých semínek a sazenic, které budu na jaře či hned teď nutně potřebovat. Na sazeničky bylo pochopitelně brzy, ale semínka jsem objednala a některá postupně ještě dokoupila. Ne všechna kýžená, předcházelo tomu škrtání, při kterém mi krvácelo srdce, ale i tak jsem v průběhu sezóny zjistila, že má zahrada je ještě menší, než jsem si původně myslela.
Nezištně se s vámi teď podělím o základní zkušenost, kterou jsem se semínky učinila. Když je objednáte uprostřed zimy, dostanete ta, kterým končí expirační doba na konci roku. Když si počkáte a objednáte je později, všechny vámi vybrané odrůdy jsou vyprodané. Nezbývá než vzít zavděk semínky, jejichž klíčivost je již oslabena, a semínky náhradních odrůd a všechny sáčky si hezky srovnat podle měsíců, ve kterých se mají vysévat. Osobně jsem toho názoru, že by čas na sáčcích měl být uveden přesněji, protože i ten nejkratší únor mívá nejméně 28 dnů a za ty čtyři týdny se toho se semínkem může udát hodně. Může vyklíčit, vytáhnout se a pak zajít na oubytě z nedostatku světla a tepla. Třeba. Nebo taky může klopýtat za přicházejícím jarem jako žáček, který hned na začátku první třídy zameškal tři čtyři týdny školy a teď to marně dohání.
Naši milí přátelé, bydlící nedaleko, jsou vyzbrojeni mnohaletou zkušeností, domácím skleníčkem i venkovním skleníkem, speciální lampou a chutí experimentovat, a tak u nich lze každoročně žasnout nad zdatnými sazeničkami už v době, kdy se ještě občas za okny snáší sníh. Já postrádám nejen zkušenost, lampu a skleníček, ale chybí mi také okenní parapety (jsou v držení koček) i přesvědčení, že vlastnoručně vypěstovaná sazenička je nejlepší, protože je nejlevnější. To možná platí pro velké zahrady s velkými jednodruhovými záhony, ne ale pro mě, která chce mít po jedné rostlině dva tři různé druhy cuket, dýní, patizonů a paprik a rajčat ještě větší různost. Loni jsem za semínka utratila spoustu peněz (nebudu psát kolik pro případ, že by to Vašek četl) a pak další spoustu peněz za nové sazenice, protože ty vlastnoručně vypěstované mi sežrali slimáci. Nutno přiznat, že stejně zdatně sežrali i ty koupené sazenice a že teprve trpělivě opakovaná výsadba přinesla kýžené ovoce, tedy vlastně zeleninu.
To všechno jsou důvody, proč jsem se loni rozhodla, že před příští sezónou nebudu vyšilovat a že vyseju a vysadím jen to nejnutnější, osvědčené a potřebné. Že budu lépe plánovat střídání plodin na záhonech a že nebudu experimentálně pěstovat rostliny, které jsou napůl plevel, a já nevím, co vlastně s nimi. Vrchol sezóny, kdy naše zahrada vypadala spíš jako jungle, mě v tomto mém rozhodnutí jen utvrdil.
Jenže jak se říká, že sejde z očí, sejde z mysli. Záhony jsou teď prázdné, až na zimní pórek, mangold a bělásky ožranou růžičkovou kapustu téměř bez růžiček, a tak se jeví prostorné, k jarnímu osetí a osázení zvoucí.
Vylovila jsem loňské poznámky a zbylá semínka s tím, že si vytvořím osevní plán, který se tentokrát už může opřít o bohatou jednosezónní zkušenost. Bohužel zjišťuji, kolik různých semínek mi chybí. Na nákup sazenic zas tak úplně spoléhat nelze, protože takové odrůdy, jaké jsem si vybrala, běžně neprodávají. A při letmém pohledu do nabídky na internetu člověk může jen žasnout, kolik je k mání nových a zajímavých odrůd. Také bych možná znovu měla uvažovat o nějaké nezvyklé, napůl divoké zelenině a bylinách. Nakonec, proč ne? Do jara je ještě daleko a snění o bohatých záhonech a rukách ponořených do vláčné zeminy je tak příjemné. A hlavně, ze snění záda nebolí a peněženky nesplaskávají.
A proto, lidé, sněte!
Čas se vleče i letí současně. Dnes jsme byli na pohřbu našeho souseda. Byl nezvyklý, zvláštní, bez černé barvy a plný lásky. Hezký pohřeb, opravdu. Po skončení obřadu jsme se všichni sešli venku. Každý jsme dostali do ruky barevný balónek a v jednu chvíli jsme je všichni pustili. Jak rychle odlétly vzhůru! A pak na nebi vytvářely proměnlivé barevné obrazce, stále menší a menší, až se nám docela ztratily z očí.
Zmínka o pohřbu k dnešnímu tématu patří. Naši část zeleninové zahrady dříve obhospodařoval právě tento soused. Věděl, co kdy, jak, kde a jeho pěstování zeleniny mělo svůj řád. Určitě by mi prospělo, kdybych se ho dokázala na spoustu věcí zeptat. Ale nějak mi to nešlo.
Škoda. Už nebudu mít příležitost zkusit to, najít cestu k poznání a porozumění. Ale třeba to dokážu s jinými. Je nejvyšší čas.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za vaši návštěvu na mém blogu i za vaše komentáře, jsou pro mě důležité. Vave