Občas mívám ulpívavé myšlení a tak se předem omlouvám, že dnešní pluska bude zase o čase, o kterém ostatně píšu poměrně často. Nejspíš je to tím, že mám setrvalý pocit, že se mi ho nedostává. Zatímco jako dítě jsem měla večer problém dohlédnout rána, tak bylo vzdálené, nyní mám často pocit, že to bylo před chvilkou, kdy jsem vytahovala žaluzie vzhůru s obvyklými slovy Tááák, kočičky, pustíme si sem den. Než se po snídani rozkoukám, tak abych už připravovala oběd, ke všemu se chystám jako chudej král do boje a čím dál snadněji ztrácím nejen koncentraci, ale i odhodlání do něčeho se pustit. No, s tím nic asi už nenadělám, tohle se může už jen horšit. Ne, že bych si to přála, ale namlouvat si něco jiného nemůžu a nebudu.
Včera jsme s Vaškem kamsi jeli, bylo nevlídno, a tak jsem pro útěchu a s nadějí v hlase říkala Za dva měsíce už bude jaro. Na mysli jsem měla první astronomický první jarní den. Když jsem to vyslovila, uvědomila jsem si, že nedávno jsem říkala totéž, jen ty dva měsíce končily 1. března. A je mi jasné, že za pár dnů či spíš týdnů budu zase říkat Za dva měsíce už bude jaro a budu si při tom představovat, že ve svém křesílku vydržím vysedávat už mnohem déle, než to svedu teď, a že hlavně ty podvečery budou už mnohem pozvolnější a teplejší.
Za dva měsíce už bude jaro. Dnes k tomu ještě jeden schází, ale zítra, až článek vyjde, už to bude pravdivé tvrzení. Když jsem si na internetu ověřovala, zda je tomu skutečně tak, narazila jsem na zajímavé, mně dosud neznámé stránky. Odkaz na ně najdete na konci článku. Tam jsem se dočetla, nejen že se 20. března slaví Světový den vrabců, ale také že léto trvá 93 dnů a 14 hodin a je o víc než čtyři a půl dne delší než zima. Podle mě by mohlo být léto delší klidně o dva měsíce, nebo alespoň jaro, ale zdá se, že s délkou oběhu Země se moc hýbat nedá. Škoda.
Mládenci před koncem vojny i moje kolegyně před důchodem stříhali metr, děti v prosinci čase otevírají okénka adventního kalendáře a já jsem ve výpovědní lhůtě začerňovala políčka v excelové tabulce, kterou jsem si umístila na plochu v monitoru. Jak to jde zprvu pomalu a pak, v samém závěru, najednou se čas rozeběhne a ten poslední den je trochu rozmazaný, jako bychom se na něj dívali z rychlíku. A když otočíš hlavu a podíváš se zpátky, ty dny jsou pryč, dočista pryč, jako by snad ani netrvaly celou věčnost.
Jako někdy trvá čekání ve frontě na poště nebo v čekárně u lékaře. Vždycky jsem se ním snažila počítat a nosit si s sebou knížku nebo časopis. Když jsem zapomněla, okukovala jsem lidi a představovala si jejich příběhy, nebo jsem (tehdy ještě nevědomky) provozovala zen tak soustředěně, že mi kolikrát ušlo, že někdo vyvolával mé jméno či číslo. Domáhat se pak svých práv u okénka, u něhož stál další vyvolaný, bylo občas svízelné, neboť rádoby spravedliví lidé bývají bdělí a ostražití. Dnes už knížku nenosívám, protože v mobilu mám po ruce celý svět, ale končívá to stejně jako kdysi.
Stejně rychle jako dny, kdy na něco čekáme, bohužel vyvanou i dny krásné. V pondělí po dovolené jsem už kolem poledne měla pocit, že se musela odehrát před rokem, možná před dvěma. Příjemné posezení s kamarádkou, návštěva vnoučat, odpoledne u vody, Vánoce, to všechno chvilku trvá a pak je to pryč. Jako když vypadneš z lodi a ona se rychle vzdaluje, nikdy nemáš šanci ji dohonit, vrátit se do ní zpátky.
Naštěstí ale existuje způsob, jak pozadržet čas. Myslet na to, co dělám, a prožít si to. Jaké vychází teplo ze žehličky, jak prádlo šustí a rovná se pod horkou plochou, jak ruka opakuje pohyb sem a tam a jak to voní. Jak teče voda do sklenice, ze které se chci napít, jak šplouchá a jak se ve sklenici zvedá hladina. Jednou rukou ji držím a ta druhá je v pohotovosti na kohoutku. Když hladím kocoura Mikeše, vnímám hebkost srsti a svaly pod kůží, jeho vůni a jak přede. Otírá se o mě hlavičkou a čas se zpomaluje, skoro se zastaví. Jako když sedím venku a pozoruju pohyb rostlin i světla a stínu v zahradě, slyším vodu v jezírku, ptáky všude okolo. Tolik je toho každým okamžikem kolem nás, a když se na něco zaměříš, začne to fungovat jako fraktál. Růžový keř se rozpadá na jednotlivé květy a ty zase na okvětní lístky. Každý je jiný a v květech je celý svět.
Vteřina, která odešla, jako by nikdy nebyla, pokud jsem jí nevěnovala pozornost. Vteřina, která má následovat, možná ani nebude. Ta, která je právě teď, voní pomerančem a myšlenkami vtělenými do slov. Tato vteřina je okamžikem, kdy si povídám se sebou i s vámi a kdy mi je dobře. A doufám, že v té vteřině, v tom čase, který zase věnujete vy mně, mému psaní, bude stejně dobře i vám.
https://www.treking.cz/archiv/jaro.htm
Jsem ráda, že v tom nejsem sama 😉
OdpovědětVymazat