Když mi bylo tolik, kolik je dnes Emičce, byla moje babička přeslicová asi o třináct let mladší, než jsem dnes já. A přesto mám takový pocit, že oproti mně byla mnohem babičkovštější. Smažila pro nás hory koblih ve velkém kastrolu, pekla skvělé borůvkové koláče a šila nám šaty i spravovala vše, co bylo potřeba zašít, zvětšit či zmenšit. Rozumově si uvědomuju, že to jsou ty nejhezčí vzpomínky, nejspíš i trochu zidealizované a zveličené, protože babička ještě i v důchodu chodila na částečný úvazek do práce a jako levná domácí švadlena sloužila nejen nám, ale i všem lidem z okolí.
Babička neměla jednoduchý život a ráda jsem ji poslouchala, když vyprávěla své zážitky z mládí i občas strastiplné příhody ze života s naším dědečkem. Nebylo to často, babička musela mít náladu a nesměla být příliš unavená. Když se to ale povedlo, babička jako by se s drobným úsměvem zahleděla kamsi do minula či do sebe, a začala vzpomínat. Události známé i úplně nové jsem vždy poslouchala se zájmem, bohužel spoustu toho jsem v paměti neudržela. A nad tím, co si pamatuju, často přemýšlím, nakolik to byla realita a nakolik se ta či ona příhoda během let v babiččině mysli proměnila stejně, jako se časem proměňují vzpomínky nás všech. Tehdy jsem ale o ničem nepochybovala a babička mi připadla moudrá, vyrovnaná, s nadhledem smířená s osudem, což dokládala věta, kterou své vyprávění nejčastěji zakončovala, totiž že s prevítem zle, bez prevíta ještě hůř.
Jak ráda bych teď věděla, jak to vlastně v sobě tehdy nebo třeba v mých letech měla. Co cítila, na co myslela, o čem snila, čeho skutečně litovala. Jestlipak stejně jako já jasně viděla všechny křižovatky, na kterých se mohla a nejspíš měla vydat jinudy, i všechna další rozcestí, který se předchozím rozhodnutím stala jen jednosměrnou trasou, ze které se snad skutečně nedalo uhnout někam jinam. Možná to neřešila, nebylo to nejspíš zvykem, věci se možná braly více fatalisticky, a co bylo, to bylo, a nedalo se to odestát, tak proč se k tomu vracet.
A přece se někdy nemohu ubránit dojmu, že moje babička, všechny moje babičky že se někdy také cítily nerozhodně a možná i nedospěle, že někdy nechtěly být těmi, na které je naloženo a které všechno musí unést a ustát. Že v nich stále byla ta malá děvčátka v nadýchaných šatečkách, dívky na tancovačce s hlavou plnou motýlích snů, mladé ženy, které si tak úplně neví se sebou rady a proto doufají, že se objeví nějaký rytíř, snad ani princ to nemusí být, který jim nabídne rámě, který jim podá ruku a tou rukou je bude podepírat až do posledního dechu.
Venku pod oknem si hrají vnoučata. Když někdo z těch malých upadne a rozbrečí se, běžím ven, abych zkontrolovala, co se vlastně přihodilo, řekla, že to nic není, případně pofoukala bolístku. Když něco nejde, snažím se to napravit a většinou se mi to povede. Umím zahnat hlad, žízeň i noční můru. Ale stejně mám pochybnosti o tom, zda jsem dost kompetentní na to být babičkou, když nevím, jak se vlastně taková babička v mých letech má cítit. Trochu mi to připomíná mou dávnou a dlouholetou otázku, co vlastně lidé dělají v neděli. Na to jsem sice po dlouhých desetiletích nejspíš přišla, ale jak je to s těmi babičkami, to stále ještě nevím a kdo ví, zda to někdy vědět budu.
No nic, teď zrovna to asi nevykoumám, musím jít dělat nefalšované netřebické palačinky se šlehačkou i různými polevami a posypkami. Takové, jaké děti dostanou jen tady, u babičky.
Moc hezky jsi to všechno napsala. Máš štěstí, že jsi babička a můžeš si budovat "svoji" verzi babičky. Jak to tak čtu, určitě se Ti to daří. V poslední době jsem byla nucena se přehrabovat v rodných listech předků, dokumentech a taky jsem uvažovala, jestli žili tak, jak chtěli.. jaké měli starosti. Dílem stejné, dílem asi jiné.. Lenka
OdpovědětVymazat