Mám za sebou báječný prodloužený víkend v Jizerských horách ve společnost svých sestřenic v domě, jenž patříval laskavé ženě, která pro nás všechny byla babičkou, ačkoli byla pokrevně spřízněna jen s některými z nás. Ten víkend se nám všem zdál příliš krátký. Denně jsme se vydávaly na výlety a pak si povídaly až do doby, kdy se noc začala blížit k ránu. Vzpomínaly jsme na babičku i na další příbuzné a společné zážitky z dětství, probraly mnohé novinky, současné radosti i starosti a taky jsme se hodně smály. Bylo to milé a osvěžující setkání, ze kterého jsem odjížděla domů naplněná radostí a také vděčností za to, že jsme se mohly po delší době opět setkat.
Pocit vděčnosti mě neopouští ani po několika hodinách doma, naopak spíš sílí, i když nohy, nezvyklé delší chůzi po rovině, natož pak v horách, mě čím dál víc bolí. S přicházejícím večerem jsem seděla venku ve svém křesle, s potěšením vdechovala okolní vůně a poprvé si uvědomila, proč je důležité vyjadřovat vděčnost a co nám to přináší. Před časem mi bylo nabídnuto, abych se zúčastnila ve skupině na facebooku série meditací vděčnosti, ale zrovna jsem tu měla na delší dobu vnoučata a nemohla bych plnit denní úlohy, tak jsem nabídku odmítla. Možná, že to, co mi teď došlo, bych se byla dozvěděla už tehdy, nebo bych na to přišla dřív, kdybych o vděčnosti už dávno víc přemýšlela.
Když za něco vyjadřuju vděčnost, znamená to, že si uvědomuju hodnotu toho, co jsem prožila či co potkalo. A nejen to, svou vděčností mohu čemukoli hodnotu dodat a zvýšit. A když má něco vysokou hodnotu, tak to znamená bohatství a hojnost. Zdá se tedy, že skutečně záleží jen na nás samotných, v jakém světě budeme žít.
Bolest v nohou, ve kterých se bude kyselina mléčná rozpouštět ještě pár dnů, může být (a taky je) důvodem ke steskům, současně mi ale také připomíná, že bych své nohy měla ocenit, že bych jim měla projevit vděčnost. Dokázaly mě přece donést všude tak, kam jsem chtěla jít. Když dokážu projevit vděčnost za to, že ještě můžu chodit po rovině i po kopcích, znamená to, že si uvědomuju, že by tomu také tak nemuselo být, že by mi taky nohy sloužit nemusely, že to není žádná samozřejmost, ale něco, co má svou hodnotu.
Je škoda, že obvykle si hodnotu všeho uvědomujeme až ve chvíli, kdy to více či méně ztrácíme. Je škoda, že se často soustřeďujeme spíš na to, co nemáme a o čem si myslíme, že bychom mít měli. Jenže věci, které nemáme, pro nás nemají vůbec žádnou hodnotu a proto nám pochopitelně nemohou přinést pocit hojnosti.
Jsou to tak jednoduché a průzračné pravdy, jaké bývají napsány na motivačních kartičkách. Mnoho lidí je nemá rádo, považují je za „instantní pravdy“, za hlouposti a pitomosti, ale ony často zasluhují alespoň trochu zamyšlení.
I během toho báječného víkendu jsme si takové kartičky vytahovaly, četly a u toho se smály i přemýšlely, proč zrovna takový vzkaz poputoval právě k té či oné, právě ke mně. Ale i za nastavené zrcadlo je třeba být vděčná, zvláště za ně.
Snažím se o to. Alespoň občas.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za vaši návštěvu na mém blogu i za vaše komentáře, jsou pro mě důležité. Vave