Do prdele! Nebo radši ne?

 

"Do prdele!" vykřikl znenadání Vašek. Účastně se ptám, co že se mu to stalo. Prý je venku hnusně a on chtěl jít ven, potřebuje chodit ven, potřebuje své vycházky.

Pravda, venku zrovna začal padat sníh, ale tak hrozné to zase nebylo. Šlo spíš o něco, co se nám občas (často?) stává. Uděláme si o svém dnu, o svém životě nějakou představu, a pak se vztekáme či trápíme, když to tak nejde, když je všechno jinak. A tak si ulevíme emotivním výkřikem.

Nelíbí se nám, když není počasí podle naší představy, protože jsme si naplánovali, že uděláme to, to a to. Nelíbí se nám, když vstáváme z postele s představou, že se pustíme do nějaké činnosti, ale ono nejde, do cesty se nám plete jedna povinnost za druhou, když na nás vyskakuje jedna práce za druhou. To se hodně stává mně. 

Ležím v posteli, v polospánku, a čekám až se mi úplně probudí tělo i hlava. To je chvíle pro Mikeše, pozná, že jsem už s to ho hladit, ale že mu ještě neuteču z postele. Přitulí se mi k hlavě a přede a přede a já se pomalu dostávám do stavu bdělosti. Budu šít, objeví se první myšlenka. V duchu vidím, jak sbírám z podlahy rozložené bloky a nesu si je k šicímu stroji, na stoje voní káva. Těším se.

Radostně vstávám a jdu postavit na kafe. Ano, kočenky, dám vám jídlo. Krmím kočky a pak jim čistím záchodek. Vařím vajíčka, abych z nich udělala pomazánku, rozpékám bagetu. Vařím čaj a kafe. Vyklízím myčku a plním pračku. Mezitím několikrát odběhnu k počítači, abych si něco poznamenala. Téma na další psaní, myšlenku ke knížce, kterou čtu. Tohle je docela novinka, dříve jsem většinou marně spoléhala na to, že to přece zapomenout nemohu. Sedím u počítače na půlce židle a nejraději bych už začala psát, protože myšlenky se jen hrnou, ale vajíčka jsou vařená a pípá na mě trouba.

Sakra, to je hodin! A ještě jsem ani nebyla pozdravit zahradu, zkontrolovat krmítka a tak vůbec. Běžím ven, do zahrady a tam se teprve nadechuju. Chodím sem a tam a pořád ještě nevím, co dnes chci / musím / stihnu / budu dělat. A kdy se k tomu dostanu. Do prdele!

Oba ty výkřiky, vycházející až z hloubi duše, mají vlastně stejnou příčinu, stejný důvod.

Spěcháme kamsi dopředu a nedopřejeme si čas upřítomnit se. Rozhlédnout se, podívat se z okna. Ach, ono tam lehce sněží. Vločky jsou jako velké pampeliškové chmýří, poletují vzduchem a ztrácí se snad ještě dřív, než dopadnou na zem. Je lednový den a tomu vločky sluší. Je lednový den, kdy je skvělé zůstat doma u kamen a číst si. Můžu taky hladit kočku, spát, upéct chleba, psát, snít, šít, přemýšlet, co zasadím na nové zahradě. Dá se hrát na kytaru, koukat na fotbal, nahrávat. Dokonce i ven se dá jít, ne že ne.

Taky se dá koukat na všechny ty práce ne jako na překážející povinnosti, ale jako na něco, co je buď nezbytné, nebo co ve skutečnosti chci dělat. Protože nikdo mě nenutí dělat ráno pomazánku a vyklízení nádobí z myčky je Vaškova doména. Kočky krmím a uklízím jim záchod, protože chci, aby kočky u nás doma žily. Prát bych nemusela, ale chci chodit v čistých věcech, to mi dělá radost, stejně jako mi dělá radost dobře se najíst. Dělá mi radost, že jsem se pustila do likvidace šicích nedodělků a že jsem začala víc psát. Dělá mi radost být na zahradě, i teď v zimě.

Musím vlastně být velice šťastný člověk, když mi dělá radost tolik věcí, že se mi ani nechtějí vejít do mého dne. A taky jsem velice šťastný člověk. Jen si to ne vždy dokážu uvědomit.