Letos je adventní čas obzvláště vypečený. PES štěká a skáče víc nahoru než dolů. Umřela mi teta a Vašek musel na operaci. Za tchyní se do konce roku už nedostaneme. Stále ještě nemám doma všechny dárky, byť jsem je objednávala už před měsícem. Venku to už kolikátým rokem vypadá spíš podzimně a vánoční atmosféru aby člověk pohledal. A přesto je tento zvláštní čas blížícího se konce roku pro mě letos radostný a plný potěšení i těšení se.
Vánoční přípravy ani letos nijak zvlášť neprožívám. Už dávno jsem si dokázala říct, že nic nemusím, a tak se snažím dělat opravdu jen to, co mi přináší radost. Když mám pocit, že mi ji přinesou čistá okna, umyju je. Řadu let si objednávám u některé ze skvělých cukrářek krabičky cukroví, ale vždycky upeču trochu něčeho, co máme rádi, aby se provoněl byt a abychom měli co mlsat. Protože cukroví vždycky nejvíc chutná v době, kdy se pro něj musí vyšplhat nahoru na skříň, opatrně sundat krabici od bot, kterou prosakuje mastnota, a na talířek k odpolednímu kafíčku položit kousek či dva od každého druhu. Dokážu si dokonce užít i balení dárků, které mi vždycky trvá nemožně dlouho a výsledek nikdy není adekvátní vynaložené námaze. Ale netrápí mě to. Pustím si v televizi nějakou nepostradatelnou vánoční romantiku, překračuju kočky veselící se ve vánočních papírech a stužkách, které se povalují na zemi, a snažím se vzpomenout, kam všude jsem nastrkala různé drobné dárky, abych je obmyšleným nepředávala zase někdy o Velikonocích.
Letos mám ale pro radost něco navíc, hru na Velký Silvestrovský příběh, který jsme spolu s Likou vyhlásily na Zvířetníku minulou sobotu. Chodí mi už věty podle zadání a já jsem až po uši ve vymýšlení příběhů, které se mění s každou další zaslanou várkou. Co na tom, že mám ještě spoustu dalšího psaní a že bych taky měla konečně doopravdy zabalit ty dárky, tohle mě tuze baví a užívám si to náramně.
Cítím se jako kdysi v dětství, kdy mi máma vyházela na zem všechny police, všechny krabice a skříňky s hračkami, které jsem měla srovnat a uklidit. Páni, to bylo pokladů, dávno neviděných her, oblečků, panenek, stavebnic a skládaček! A co všechno nového se s tím dalo dělat!
Je to podobné, jako když začnete balit knížky na stěhování, nebo alespoň přerovnávat knihovnu. Knihy se po chvíli vrší v komíncích po pravici i levici, otevřené zabírají celý stůl, a vy plujete z příběhu do příběhu. Některou knihu odložte po pár větách, necháváte si ji z nostalgie, do jiné se začtete tak, že přestanete vnímat čas. Úklid knihovny se tak často protáhne na celé blažené dny a týdny, stejně jako se mi to stávalo s hračkami.
O probírání fotek snad ani nemluvím, v nich se dá utopit dokonale. Pokud je rodina doma, je co chvíli svolávána, aby se podívala, jak vypadal strejda Jirka, když byl ještě malý, a jak roztomile jste vy nebo on, ona, oni vypadali, když jste pásli koníčky. Pokud rodina není k dispozici, odkládáte pro ně podobné perly stranou na velkou hromadu, takže celé probírání, třídění a ukládání fotek vlastně ztrácí svůj smysl. Ale my jsme u toho šťastni a spokojeni.
A o tom to asi všechno je. Dělat věci s radostí. A než je dělat bez radosti, raději je nedělat vůbec. Já vím, někdy není zbytí a musí se občas dělat i něco, co nikoho snad ani těšit nemůže. Pak je ale důležité dokázat si k tomu najít, naordinovat si něco, co je pro nás naopak čirou radostí.
Je důležité umět se radovat a umět snít, utopit se občas v záplavě hraček a krásných vzpomínek. Je důležité najít si na to čas. Nejen o adventu.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za vaši návštěvu na mém blogu i za vaše komentáře, jsou pro mě důležité. Vave