Rovnováha (nejen) pro rok 2020

31.12.2018 u Sánského kanálu

Měla bych si na to dát pozor, nebo mi to už zůstane navěky. Totiž tahle fotka je zase tak trochu šméčko. Sice jsem ji udělala na Silvestra, ale bylo to už před rokem. Jenže ona se mi tak hezky hodí k názvu článku. A dnes jsem žádnou fotku neudělala, protože mě dostihl jakýsi moriburdus, takže se celý den zdržuju doma, poblíž čaje a krabice kapesníků.

Z roku 2019 zbývají v tuto chvíli, kdy usedám k psaní, přesně tři hodiny. Kdybych ho měla za sebe charakterizovat jedním slovem, asi by se nejvíc pravdě blížilo slovo váhání, přešlapování na místě. Od některých závazků i věcí jsem se oprostila, u jiných jsem přecenila své síly. Stále se pokouším najít rovnováhu mezi tím, co cítím a co dělám. Často se poté, když udělám něco, co skutečně udělat chci, trápím tím, že jsem měla udělat něco jiného. Něco, o čem se domnívám, že jsem udělat měla, protože - jak se domnívám - to okolí ode mě očekávalo. Ve skutečnosti je okolí naprosto šumák, co jsem udělala, nebo to berou úplně přirozeně, to jen já se tím užírám. Nebo naopak udělám to, co si myslím, že se ode mě očekává, a pak se užírám tím, že se necítím dobře. A okolí? No tomu je to šumák, protože se naprosto přirozeně se domnívají, že jsem udělala jen to, co jsem udělat chtěla.

čemeřice černá, která v zimě kvete bíle

Téměř od samého začátku roku 2019 jsem prožívala se svou přítelkyní její nemoc. Od první chvíle bylo jasné, že je to zlé onemocnění s velice špatnou prognózou. Moje přítelkyně byla dlouho optimistická a velice statečná. Vlastně taková byla celou dobu, až do října, kdy - přes plné uvědomění o závažnosti onemocnění - odešla nečekaně rychle. Je to už několik měsíců, ale ještě jsem se s tím nedokázala srovnat. Ani s tou nemocí, ani se smrtí mé přítelkyně Bedy, se kterou jsme se sice často nevídaly, ale byly spolu dlouhé roky ve stálém kontaktu, protože mi spravovala web a protože jsme spolu dokázaly sdílet své radosti i starosti.

prosincová sedmikráska - pro Bedu

V právě končícím roce jsem se často zamýšlela nad lidskou konečností. Nad tím, že skutečně a naprosto definitivně máme k dispozici jen jeden život. Že platí jen TADY a TEĎ, že je naprosto nesmyslné podmiňovat svůj život nesmyslným AŽ. Rozhodně tím nemyslím, že by člověk neměl mít své touhy, sny a plány. Naopak, čím jasnější máme vizi, tím lépe, protože jasná vize je už napůl zhmotnělá skutečnost. Nechci zabíhat do kvantového světa, který pochopit je nad mé síly, ale zdá se, že nejnovější poznatky a důkazy jen potvrzují pradávné intuitivní poznání, že je v našich silách měnit svět i sami sebe.

přemýšlím, jestli ty dvě nemluví s tou třetí, nebo se ta jedna točí k těm dvěma zády

Stále silněji si od prvního ranního vědomého nadechnutí uvědomuji, že se mi dostalo úžasného daru, že mám každý den k dispozici celých 24 hodin. To je něco, za nemůžeme nikdy být dost vděčni, přestože si nejsme jisti tím, jak ten úžasný čas vlastně chceme, jak ho umíme a dokážeme naplnit.

Ten, kdo dokázal, komu bylo od samého začátku umožněno projevovat svou osobnost, kdo byl odjakživa přijímám takový, jaký je, pravděpodobně neměl později problém s tím, aby hledal a zkoušel to, co ho bude naplňovat. Nenesl si v sobě nepřekročitelné příkazy nesmíš/musíš. 

Uvědomit si, že takové vnitřní příkazy vůbec existují a že tvůj život naprosto ovládají, není jednoduché. Zrovna tak je složité se jich postupně zbavovat. Ale úplně nejtěžší je nahradit je volností a svobodou. Vybrat si z těch nepřeberných možností. Je to jako návrat do dětství, kdy jsme každý den chtěli být v životě něčím jiným. Princeznou, indiánem, učitelkou... Čím později se k těm svobodným možnostem propracujeme, tím že ta volba těžší. Protože sice téměř přesně víte, cítíte to, co byste chtěli dělat, ale neustále se vám vtírá myšlenka, že se od vás očekává něco jiného. Zbavit se nadobro toho falešného pocitu očekávání a položit se do TADY a TEĎ, neplácnout ukvapeně nějaký slib, nevtahovat si do života něco, co tam tak úplně nechci mít, to je nikdy nekončící souboj sama se sebou.

čtverečková "pětideka" pro vnoučata

A je to souboj ochromující. Když jsem se třeba uvázala k ušití dek pro pět vnoučat a umanula si, že na ně nekoupím ani centimetr látky a že naopak zpracuji čtverečky z letošní výměny, úplně jsem si zasekala mozek. Čas se neúprosně krátil a najednou se ukázalo, že co by šlo lehce vyladit na jedné dvou dekách, dělá se obtížně na pěti, protože to není kde rozložit a promyslet. A že jsem na to měla jít úplně jinak, najednou jsem věděla přesně jak, ale už bylo pozdě. Tak jsem deky došila, jak nejlépe jsem uměla. Nakonec, myslím, udělaly dětem radost, a mně přinesly velké ponaučení.

fotila jsem, když děti přišly z větrné procházky, děti se do dek zabalily opravdu vděčně

V posledních měsících jsem hodně přemýšlela o rovnováze. Jak je pro nás důležitá, jak je důležité se o ni snažit. Jak bez toho zlého bychom nebyli schopni docenit to dobré. Jak bez toho dobrého bychom nedokázali zužitkovat to zlé. Uvědomila jsem si, že to moje letošní přešlapování bylo velice důležité. Že jsem dokázala zase víc přibrzdit, že se víc a víc oprošťuji od onoho domnělého musím, že si uvolňuji prostor pro větší rovnováhu v životě.

projekt Pražské Jezulátko, quilt Od svítání do tmy

Jednoho dne jsem si uvědomila, že budeme vstupovat do roku 2020. A to je číslo navýsost rovnovážné, naprosto ojedinělé a vzácné. Rok 2020 bude rokem rovnováhy, o tom jsem přesvědčena, a to pomyšlení mi přináší klid a jistotu, že to bude dobrý rok. Že se všechna vychýlení a vyšinutí začnou srovnávat, že se vše začne obracet k citu i rozumu.

kolekce Kořeny, quilt Propojeni

Přeju nám všem, abychom si věřili a abychom dokázali využít svůj čas, abychom za něj byli vděčni, abychom byli vděčni za všechny příležitosti, které je nám umožněno si vytvořit. Přeju nám všem tolik potřebnou rovnováhu. Přeju nám, abychom alespoň občas měli nohy na zemi a hlavu ve hvězdách. Přeju nám všem dobrý rok

2020

moje milá  rodina, bez nejnovějšího vnoučka a jeho rodičů