Slunovratově-narozeninové zamyšlení, tentokrát bez šití

cesta do Chleb 21.12.2018

Musím se přiznat, že hned na začátku se dopouštím dvou mystifikací. Fotografie zimního slunce je rok a den stará a slovo zamyšlení jsem v názvu použila jen proto, že mě nenapadlo jiné.

Tu fotku jsem musela vyhledat v archivu, protože dnes byl spíš dušičkový den, od rána vlhko a mlžno, po slunci ani zdání.

A zamyšlení? Spíš je to jen poskakování od jedné myšlenky k té druhé.

Když jsem byla malá holka, rok 2000 pro mě znamenal nedohledno, výš na něj jsem nedovedla uvažovat. Bylo to možná někdy před padesáti lety a za pár dnů začne rok 2020.

Bude se mu říkat dva-dvacet? Na to jsem si nemohla zvyknout, že se říká dva-nula devět, dva-patnáct. Já jsem se narodila konce roku 59, nebylo třeba nic víc dodávat, všichni jsme tomu rozuměli. V roce 75 jsem šla na gympl a v roce 78 ho (ne)slavně opustila. V roce 79 se mi narodila dcera...

Ale zpátky k roku 2020. To číslo se mi zdá takové krásně oblé, hebké a hladké, jako čerstvý kaštan. Není v něm ostrost jedniček a komplikovanost čtyřek - teď nemluvím o numerologii, jen o svém pocitu z číslic, ani neohraničenost osmiček. Číslo 2020 je vyvážené a uhlazené a vzbuzuje naděje, že ten příští rok se budou dít dobré věci, že vše bude hladce fungovat v souladu s vesmírným řádem. Vůbec nevím proč, ale v posledních dnech jsem se začala na ten nový rok těšit.

Když jsem kousek výš napsala, že jsem si něco myslela před padesáti lety, nebo když si uvědomím, že se mi před čtyřiceti lety narodilo první dítě, mám pocit, že se o nemůže týkat mě. Ta desetiletí, kde se vzala? A že mi je šedesát? To je nějaký nesmysl, protože šedesátiletí lidé, hmmm, jsou když už ne staří, tak starší, a také zkušení a moudří, a mají jasný pohled na svět.

Zatímco já mám ze sebe pocit, že se dobírám, pomalu a těžkopádně, k poznáním, které jsem měla mít už dávno, která mají lidé mnohem mladší. Cítím, jak mi v mnoha směrech chybí systematické vzdělání, a že jsem příliš líná na to, abych ho doháněla. Líbí se mi  jen tak plout a nemuset vůbec nic. Pomalu rovnám sama sebe a snažím se stát se tím, kým jsem byla, než...

To byl asi hlavní důvod toho, proč jsem po dlouhých letech přestala psát své fejetony či malá zamyšlení, své stopětky. Najednou jsem měla pocit, že jsem jako dítě, které prvně vidí motýla a myslí si, že jen jemu se mohl takový zázrak stát. Že psát veřejně o své cestě je trochu zpozdilé, naivní a zbytečné.

Poslední dobou ale nevím. Psaní mi trochu začíná chybět, chci se k němu vrátit. Jen ještě nevím, jakou by mělo mít podobu a kde by mělo mít své místo.

poblíž Chleb, 21.12.2018

Dnes se nám začalo vracet slunce. Ty nejchladnější měsíce nás teprve čekají, ale už v nich bude víc světla. Už v nich bude naděje a očekávání jara, ve kterém se země obrodí.

Kéž tato naděje, tato jistota v lepší příští se propojí s tím krásným letopočtem 2020, ve který doufám.