sobota 7. září 2019

I nesněné sny se občas plní

zahrada
Možná se vám to už taky stalo. Na něco se díváte, někde jste a napadne vás, že by bylo hezké, kdybyste mohli něco udělat či zažít, že by se vám líbilo to či ono. Je to spíš jen záblesk a vlastně v tom ani není žádost či touha, protože je to něco, co se nemůže stát. Co se vám, co se právě vám  nikdy stát nemůže. 

Ale ono se to stane, přesto, nebo snad právě proto, že se to podobá zázraku.


Celé to začalo už na začátku roku, kdy moje sestřenice dostala k narozeninám od svých sester pro sebe a svou partnerku jako dárek pobyt u moře. Mým dárkem byl příslib, že se po dobu jejich dovolené postarám o jejich dům, psa a blíže neurčený, protože pohyblivý počet koček, kterým po dlouhé roky velkoryse poskytují azyl.


kotě Kulička

Ne, vlastně to začalo už mnohem dříve. Když se sestřenice po smrti babičky ujala zděděné části nemovitosti, přikoupila druhou polovinu, zbourala přístavek a celý objekt s partnerkou citlivě přestavěly. Jeho srdcem zůstala prastará klenutá místnost, snad kdysi sloužila jako bývalá zámecká kaple a mnohem později jako byt pro mnohačetnou rodinu.

Stejně jako se podařilo rozšířit obytnou část, zvětšila se i zahrada. Původní, ze svahu běžící úzká zahrádka za suchým záchodem se přeměnila v zahradu, ve které je radost pobývat. Je vybudovaná především pro klidné posezení, setkávání se s přáteli, odpočinek. Do zahrady se vchází z kuchyně a je na ni dobře vidět z horního patra, které je otevřené a slouží jako privátní zóna. Přesněji řečeno, je na ni vidět jak od psacího stolu u okna, tak z postele na vyvýšeném stupínku. A protože okna jsou na východ, tak když zrovna neprší, dá se koukat na východ slunce, aniž by člověk musel vstávat a někam chodit.

Rozárka na přehozu, který jsem šila

To je něco tak úžasného, že když jsem tu místnost viděla před mnoha lety poprvé, probleskla mi hlavou myšlenka, že bych to chtěla zažít. Že by se mi to moc líbilo. Určitě by se mi to mohlo splnit, kdybych o to požádala, ale to mě nikdy nenapadlo. A nenapadlo by mě to ani teď, ale byla jsem naopak požádána já, abych po dobu hlídání přespávala právě tady a dělala tu společnost slepé kočičce Rozárce.

Teď ještě aby to klaplo s tím východem slunce. Tak především by mělo přestat pršet a být zataženo. Taky by určitě vhodné, abych před spaním nezatahovala zatemňovací závěsy, a ano, abych se probouzela v době, kdy vstává slunce. Ta poslední podmínka je rozhodně nejzapeklitější, ale doufám, že se nakonec všechno podaří a já ten východ slunce z postele alespoň jedním okem zahlédnu.

S tím dalším nesněným snem je to trochu složitější. Obě moje babičky měly šlapací šicí stroj, babička mečová tuším Veritas, babička přeslicová Singer. V posledních letech mi nejednou prolétlo hlavou, že bych ráda jeden z těch strojů měla. Nebo ještě raději oba. Ale nemám na ně místo, určitě by nebyly funkční a kdyby byly, neuměla bych na nich šít, a vůbec, kde jim je konec! No, možná, alespoň ten podstavec kdyby byl. Když ne z těchto strojů, tak jiný. Kousek starých časů, používaný třeba jako stolek. Jenže kam ho dát? Byt je malý.

nefalšovaný Singer, tedy podstavec ke stroji Singer

Nedávno mě napadlo, že by se nějaký litinový podstavec dal využít na stolek na letnění pokojových rostlin do pergoly. Hledala jsem v inzerátech, ale v nabídce byly jen dražší zrenovované podstavce, až jsem narazila na Aukru na aukci, kde se levně  prodával rozbitý starý šicí stroj Lada na pěkném podstavci. Přihodila jsem desetikorunu a chystala se zabojovat v závěru. Jenže konec aukce byl právě ten večer, kdy jsem cestovala k sestřenici a zdržela se objížďkami. Takže stroj i s podstavcem mi utekl o deset minut a deset korun, jimiž byla moje nabídka přehozena.

stolek před cestou víc položím 
Říkala jsem to děvčatům u stolu s lehkým povzdechem, když mi o tom přišla sms zpráva, a rozhodně jsem nečekala otázku, jestli si nechci vzít stolek, který momentálně stojí na zahradě, protože se nikam nevejde, nikam nezapadne. Ano, ten s tou deskou ze starého dřeva. Ano, ten s podstavcem z babiččina šicího stroje.

Samozřejmě jsem chtěla. Hned jsme ho naložily do auta. Pravda, není to úplně nejideálnější způsob přepravy, zvláště když v autě povezu ještě staré kameny z místního lomu z doby, když byl ještě lomem a ne jezerem. Počítala jsem v průběhu svého pobytu tady s pár výlety a taky jsem chtěla jet na houby, ale s tímhle se mi zas tolik po okolí jezdit nechce. Naštěstí je ošklivo a nikam mě to neláká.

Opečovávám sedm domácích plus dvě kočky venkovní, chodím na procházky s pejskem a odpočívám. A snažím se nemyslet na to, že jsem chtěla šít, kreslit návrhy, psát pohádky a slíbený článek a dělat si poznámky k obecní kronice. Věřím, že se nakonec ke všemu alespoň trochu dostanu. A když ne, tak si alespoň od všeho vyčistím hlavu a přijdu na jiné myšlenky.

Taky se klidně může stát, že si třeba na něco vzpomenu nebo něco uvidím a bleskne mi hlavou, že by bylo skvělé to zažít nebo to mít. A já tu myšlenku odeženu dřív, než se stačí stát snem či touhou, protože přece něco takového není možné.

Jako bych snad nevěděla, že zázraky se dějí docela často.








4 komentáře:

  1. Máš pravdu,někdy to všechno nějak přijde samo.Taky se mi to párkrát stalo,snad se tomu říká serendipity.Možná jen tak nějak podobně,já používám tohleto slovo :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je ale hezké slovo a jak je výstižné! Neznala jsem ho, takže děkuju a přeju pěkný den.

      Vymazat
  2. Alenko, to zní jak zázrak, kouzelná zahrada, spinkání se slepou kočičkou Rozárkou a vysněný stolek ze staré Singrovky...Jsi dítě Štěstněny:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Že ano, Aličko?! Všechno to je moc příjemné a milé a pozdně letní. Myslím, že celková atmosféra všeho je pozdně letní, neumím to lépe říct. Krásně všechno souzní.

      Vymazat

Děkuji vám za návštěvu i za vaše komentáře.