středa 29. června 2022

105 Plus: Ztracená kondice

Za posledního půlroku jsem prodělala covid delta a neznámou škaredou virózu, která nemusela, ale také klidně mohla být covidem omikronem. Protože poslední nemoc byla doprovázena komplikacemi, dostala jsem antibiotika, s jejichž užíváním jsem skončila před deseti dny, proto by podle mého soudu bylo od nemoci slušné a zdvořilé, aby už mi dala pokoj. Bohužel kašel mě občas ještě dokáže potrápit a navíc mi se kondice vytratila kamsi do neznáma. A tak mám chuť napsat inzerát, že hledám svou ztracenou kondici, poctivého nálezce nemine spravedlivá odměna, značka Spěchá.


Pravda, moje kondice nebyla žádná Miss fitness. Byla už poněkud obstarožní, lehce ošoupaná, sem tam měla nějaký ten faldík a trochu pajdala, ale když jsem příliš netlačila na pilu, tak si svou práci odvedla. Kdysi bývala docela slušná, pokazila se před pár lety, kdy jsem nový rok začala střevní chřipkou a až do léta mě trápila jedna nemoc za druhou. Kondice pak taky byla dlouho v čudu a když se konečně celá pomuchlaná a ušmudlaná vrátila zpátky, tak už nikdy nebyla jako dřív. Tehdy jsem si vzpomněla na svou babičku, která říkávala, že síly nejdřív ubývá po pěti letech a později po roce.

Moje ztracená kondice, která se toulá někde po všech sakrach, mi tak trochu kazí radost z jara. Což o to, sedět na křesle na sluníčku a provozovat zen nebo ručně prošívat quilt, to by mi celkem šlo.

Kočička Malá, duben 2022

Ale hola hola, zahrada volá! Zatímco loni jsem trávila mnohý zimní den plánováním tratí – ne, nejedná se o výstavbu železnice, nýbrž o odborný zahradnický termín, kterým se označuje velké hnojení a následné střídání plodin na jednom záhoně, a hned časně zjara jsem vysévala do rašelinových květináčků mnoho semínek, abych měla pro slimáky hodně křehoučkých sazeniček, letos jsem byla úplně marná.

Dlouho jsem se nemohla rozhodnout, co budu a nebudu pěstovat a kam to všechno dám, protože loni na podzim jsem v hlavní zahradě zrušila zeleninový záhon, pak jsem se zase nemohla rozhodnout, jestli má cenu pokoušet se o vlastní hubené a táhlé sazeničky, nebo si raději koupit už velké a pěkně macaté. A než jsem to všechno vymyslela a taky než jsem ušila to, co jsem ušít musela, přišla nemoc.

A tak teprve teď pro mě začíná jaro. Zahájila jsem ho tím, že jsem ve svatém nadšení nakoupila deset vzrostlých sazenic rajčat a tři papriky. Sazenicím už vylézají kořínky z květináčů a to je znamení, že by měly jít do půdy. Jenže on je stále ještě duben a hlavně, nemám na zahradě nic připraveno. Letos chci zkusit pěstovat rajčata v igelitových pytlích u teplé zdi, což znamená, že musím rozebrat drnoviště a pokusit se najít na dně kompostéru zralý kompost.

k jsem se začala hýbat a pracovat. Občas u toho mám sice pocit, že vržu nahlas, a taky se občas otáčím, kdo to za mnou stojí, než si uvědomím, že to funím já sama, nicméně pytle se pomalu plní. Hrášek, ředkvičky i mrkev jsem zasadila a sem tam zvládnu vyrýpnout i nějaký ten plevel. Jde to všechno pomalu, ale přece jen to jde kupředu.

Přesto, kdybyste náhodou někdo někde potkal tu mou ztracenou kondici, prosím, pošlete ji štandopede za mnou. Odměna vás nemine, dostanete ode mě třeba dýni. Pokud ji teda slimáci nesežerou jako loni.

Publikováno na Zvířetníku dne 28. dubna 2022





 

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za vaši návštěvu na mém blogu i za vaše komentáře, jsou pro mě důležité. Vave