105 Plus: Vítr

Protože jsem v posledních dnech vymyslela a zase hned zapomněla několik témat na psaní, vzala jsem si dnes dopoledne s sebou ven svůj oblíbený letitý notýsek. V něm mám také vložené malé papírky – úkolníčky. Na jeden z nich jsem si už ráno rozepsala denní úkoly, stále odkládané a zapomínané věci, a říkala jsem si, že mě třeba ještě něco napadne na připsání. To mě sice napadlo, ale protože jsem si to hned nepřipsala, zase nic nevím. Skóre dnešních úkolů je tím pádem splněno na 50 procent, a až dopíšu tuhle plusku, dostanu se za polovinu. Večer snad konečně došiju polštářky pro děti z Ukrajiny a výběr semínek, která už dávno měla být v půdě, si holt nechám na zítřek.

Téma na psaní jsem si taky nezapsala, ale naštěstí jsem v notýsku narazila na poslední „zadání z krabičky“. Poznámka zní: „Vítr – Libuška. Stále fouká, jak se k němu postavit.“ Tak fajn, zkusím se nějak postavit k tématu i k větru samotnému.

Pro městského člověka obvykle vítr ani moc neexistuje, dokud nevyrazí na vodu, kde nevyhnutelně narazí na jeho jsoucnost. Pochopitelně je to vždy na dlouhém voleji, rozuměj na dlouhém stojatém úseku řeky před jezem. Zde se z větru obyčejného stává vítr přívlastkový. Dámy i útlocitní pánové laskavě prominou mou námořničtinu, ale bez ní se nelze obejít. Větru na voleji se od drsných a větrem ošlehaných vodáků obvykle dostává přívlastků zasranej, případně zkurvenej, neboť jeho základní charakteristikou je to, že fouká zásadně proti směru jízdy lodi, a to bez ohledu na to, jak se řeka stáčí. Podobně se chová vítr v našich krásných polabských rovinách. Ten taky pokaždé fouká proti směru chůze či jízdy na kole, ať už jdete cestou tam, anebo už zpátky.

Další význačnou vlastností větru je, že se proti němu nedá bez následků čurat. Zejména to platí pro pány, dámy jsou na tom mnohem lépe. Je pozoruhodné, že se zatím nenašel nikdo, kdo by vítr žaloval za tuto genderovou nevyváženost. Ale počítám, že to je jen otázka času, než někdo žalobu na vítr podá, jen co zjistí, kam a komu by ji měl adresovat.

Na sledování síly a směru větru mám na plotě svého meteorologického kačera. Kam vítr, tam on letí. Ale nic se z toho dovodit nedá, protože o kus dál má soused na plotě svou meteorologickou berušku a meteorologickou straku, a ty se obvykle točí každá na jinou stranu než ta druhá, a kačerův směr vůbec neberou v potaz. Jsou to všechno takové korouhvičky, stále koukají, odkud vítr fouká, a pak se snaží, aby ten správný vítr zachytily. Pak by rády letěly po větru, ale ouha, k zemi je víže nikoli snad hrouda, ale pevná tyčka.

Vždycky jsem si naivně myslela, že vítr fouká hlavně na horách, ale kdepak! Tam vítr musí co chvíli udělat nějaký výkrut a looping, aby si nenatloukl nos o skálu, a to je jízda stylem brzda – plyn. Ovšem u nás na rovině, fííííí, to to frčí ve vysokých otáčkách! A tak kvůli tomu je u nás přes den každá žena povětrná. Ale navečer, ach, večery jsou tady krásné, vítr se utiší a ty západy slunce! Škoda jen, že nejsou moc vidět. V rovině stačí ve výhledu trochu větší psí bouda, aby vám slunce rychle zmizelo z očí.

Za dne tady ale často vydatně fouká. Letošní zima byla obzvlášť větrná a jaro, zdá se, bude v nastoleném trendu pokračovat. Proto je otázka položená Libuškou „jak se k větru postavit“ velice aktuální a zaslouží si pozornost.

Vzhledem k mým citlivým očím se k větru obvykle stavím zády. Někdy to není příliš praktické, tedy téměř nikdy to praktické není, neboť čistokrevný vítr se prakticky nikdy nikde nevyskytuje, jak již bylo naznačeno výše. To, s čím se my lidé obvykle setkáváme, je jeho druhé já, tedy protivítr. Jít proti větru pozadu je sice poněkud nešikovné a člověk může občas šlápnout do něčeho, do čeho rozhodně šlápnout nechtěl, ale tváře jsou chráněné proti ošlehání. K (proti)větru se samozřejmě dá postavit čelem, ale to má za následek shozenou kapuci, smetí a písek naházený do očí i do mezizubních prostor, a protože člověk pro samé slzy nevidí, stejně nakonec šlápne do toho, do čeho šlápnout opravdu nechtěl.

Vítr dokáže potrápit, někdy píská a hvízdá, vysouší půdu, pleť i vlasy a shazuje nejen tašky ze střech, ale občas i domy a stromy. Přesto ho mám ráda. Romanticky cuchá vlasy na prvním (i stoprvním) randeti, čeří hladinu rybníka, aby byl ještě fotogeničtější, a vozí na svých zádech barevné draky. Suší nám prádlo, dává smysl a důstojnost vlajkám a pak, bez něj by nebyly na světě větrníčky. A to byla velká škoda, mám je moc ráda. Ty sladké na talířku, i ty barevné na plotě.

Publikováno na Zvířetníku dne 24. března 2022