Blíží se konec roku a protože Nový rok je pro mnohé z nás jako první čistoskvoucí list v novém sešitě, který bude zcela nepochybně popsaný úhledným písmem, s barevně podtrhanými nápisy a krásnými obrázky, snažíme se nahonem zapravit všechny dluhy a dloužky, které jsme v tom letošním roce nastřádali. Když se podívám do notýsku, kam jsem si poznamenala témata, jež jste mi na mou žádost laskavě navrhli, je mi jasné, že už je všechny letos zpracovat nestihnu, ale zkusím zmenšit jejich počet tím, že dnes spojím dohromady dva z námětů. „Energie – elektrická i jiná“ a „Když se ze zábavy stane povinnost“. Zcela nepochybně spolu úzce souvisí, protože energie souvisí úplně se vším.
Začnu tou elektrickou, která je nám v poslední době tak drahá. Myslím tím nám doma, ale je velice pravděpodobné, že to tak mají skoro všichni. My totiž jsme plně závislí na elektřině, vaříme na ní a topíme si jí. Opustili jsme spoluvlastnictví kotle na uhlí (v bytovce jsou takové dva) už před loňskou topnou sezónou a pořídili si rychle reagující akumulační přímotopy Evo. Zjistili jsme, že pokud máme teplo, resp. pocit tepla tam, kde déle sedíme, tedy hlavně u počítače, tak v místnosti zcela postačuje teplota kolem dvaceti stupňů. Že není třeba vytápět místnosti, kde celý den nejsme. A že se energií dá šetřit tak, že to vlastně ani nijak nebolí. Tím jsme se ale už loni dostali do stavu, že šetřit energií ještě víc by znamenalo způsobovat si nepohodlí. A tak holt teď musíme ubrat jinde a doufat, že se nesmyslně vychýlené cenové kyvadlo vrátí do přijatelnější polohy, a taky že se třeba začne i jinde elektrickou energií šetřit a současně se bude přistupovat k jejím zdrojům s větším rozmyslem a předvídavostí. Ono všechno, co se plánuje jen od stolu, včetně těch nejlepších úmyslů, bývá šedivé a zezelená to až v realitě. Včetně zelené energie.
Ovšem jsou zdroje energie, které máme tak říkajíc zdarma a vždy po ruce, a bylo by škoda je nevyužívat ve větším než malém množství. Například objetí. Na jedné z podzimních přednášek z oboru psychologie jsme se dozvěděli, že je dobré se s partnerem čtyřikrát denně obejmout. Snažila jsem se tuto poučku uvést doma do praxe, ale nebylo to tak jednoduché. Aby to nebylo všechno na mně, domluvili jsme se (no, Vašek by to jistě interpretoval jinak) na tom, že dvakrát bude iniciátorem on a dvakrát já. Občas byl trochu problém si vzpomenout, ale musím uznat, že to bylo velice příjemné a docela návykové. Bohužel nám do toho občas hodily vidle moje virózy a zcela to zablokoval covid, ale už jsme zdrávi a tak je na čase se k objímání vrátit. Nevím, jak je to možné, ale energii tím opravdu dokážeš nejen získat, ale i předat, ačkoli předtím máš pocit, že už žádnou nemáš.
Ještě snadněji získávám energii ze zahrady. Je neuvěřitelné, že prostý metr vysoký plot z dřevěných latěk dokáže oddělit prostor, kde je energie jen tak obyčejně, běžně, od prostoru, kde je jí tolik, že je celá voňavá a hustá tak, že dokáže člověka nadnášet skoro jako voda. Naplní mě zcela, nadýchnu se a cítím, jak se mi rozlévá po celém těle, až do konečků prstů. Začnu se usmívat a všechno napětí, stres, starost i bolest se rozpouštějí jako sníh pod jarním sluncem.
Je to vysoce návykové a tak na zahradu chodím několikrát denně. Hlásím doma, že se jdu projít tam a zpátky a taky to dělám, když není tak teplo a sucho, abych si mohla sednout do svého křesla a provozovat zen. Nemusím chodit do hor, nemusím létat k deštným pralesům, nemusím jezdit na koni či na kole, běhat, chodit do lesa či dělat jiné stejně zázračně dobíjející věci, mně stačí moje malá zahrada. Snad proto, že jsem si ji navrhovala i dělala sama s pomocí Vaška, a že všechny její části mají pro mě nejen estetický, ale hlavně duchovní význam.
Tu energii potřebuju na všechno, co dělám se vzletem, často z okamžitého popudu, či naopak v dlouze očekávané a vytoužené chvíli. Ale také na všechno, co je i není mou povinností. Kterou je například domácnost. Starost o nákupy, prádlo, vaření. I když se Vašek zapojuje a „pomáhá“, tak tohle je něco, co se denně opakuje a co musím mít stále v hlavě. Kdy co nakoupit, udělat, spustit, vyndat, složit. Všechno už mi trvá delší dobu než kdysi a při nejlepší snaze se často ke „svým“ věcem dostávám až odpoledne, někdy až v podvečer. Což je tedy tak trochu dané tím, že jsem sova a že moje ráno je od skřivánčího opravdu hodně vzdáleno.
Mou povinností je napsat plusku a ušít deku z lásky. Mou povinností je jet do školy, když je přednáškový den, stejně jako ostříhat keře a vyplít záhon. Mou povinností je ušít quilt na výstavu, když jsem se na ni přihlásila. Odepisovat na maily, číst články, prohlížet si obrázky a posty svých přátel. Jsou to všechno věci, které chci dělat a dělám je ráda, ale které se v určitý okamžik dokážou změnit v skoro obtížnou povinnost.
Deka z lásky pro malou, hodně nemocnou holčičku. Přihlásila jsem se na její ušití v půlce srpna, ale obrázky, ze kterých jsem ji měla sestavit, mi přišly až v druhé půlce listopadu. Přesně v pátek před víkendem, ve kterém mi vnoučata dovezla covid. Šití deky po covidu se mi stalo jak velkým potěšením a radostí, tak povinností. Vnitřní povinností. Nemám žádný termín, do kdy deku ušít, ale když budou Vánoce, tak prostě deka musí být u rodičů Stelinky před Štědrým dnem. Chci to tak.
A jsou další věci, které chci. Umýt okna, nebo alespoň to jedno, uklidit, upéct cukroví a ušít všechno to, o co mě na poslední chvíli požádali mí blízcí, aby měli dárek pro své blízké, a také všechno, co chci ušít sama za sebe. Všechno to je současně potěšením i povinností, kterou si sama sobě ukládám, protože to tak chci. Ne že musím. A jelikož letos se to všechno schrulo tak, jak se to schrulo, je třeba v těchto dnech pečlivě vybírat si, co zvládnu a co mě bude méně bolet, když to nezvládnu.
To okno alespoň v obýváku chci umýt ne proto, že budou Vánoce, ale protože když svítí sluníčko, tak je vidět, jak moc je špinavé. A já bych ho chtěla mít čisté a pověsit přes něj šňůru sněhuláků. Krásné a dobré cukroví mám objednané, ale tak ráda bych si provoněla byt alespoň vanilkovými rohlíčky a lineckým cukrovím. S potěšením ušiju to, co se po mě žádá, protože to je výzva a protože mě to baví, jen ten čas, do kdy to musím poslat, aby to spolehlivě došlo, se mi krátí. A tak se musím do šití pustit hned, i když bych si v tuhle chvíli radši upekla ty rohlíčky.
A taky musím každou středu odpoledne, ale mnohem častěji až v podvečer sednout a napsat svou plusku. Protože mě to baví, protože to je výzva a protože je to můj dialog s vámi, se sebou, s vesmírem. Když dopíšu, vyberu fotku, ještě jednou si to po sobě přečtu a všechno to pošlu redaktorce Lice, a pak vyběhnu ven. Hned za brankou se zhluboka nadechnu, rozpřáhnu ruce a s vděčností si i za tmy naberu plnou náruč světla, síly a pokojné radosti. A poděkuju, že můžu dělat všechno to, co dělám, i když mě to občas otravuje a zlobí. Že můžu někdy létat a někdy sama sebe překonávat. Že mám svobodu si v životě ponechávat to, co zrovna potřebuju a z čeho rostu.
Že mám možnost vzít si na sebe povinnost a že mám sílu ji splnit.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za vaši návštěvu na mém blogu i za vaše komentáře, jsou pro mě důležité. Vave