105 PLUS: Andělská III

 

Tak často se ve svém psaní zmiňuji o andělech a ještě raději o anjelech, až jsem tím před časem zmátla jednu přítelkyni, která mi věnovala andělské karty. Vnímala jsem její dobré úmysly a měla jsem snahu dárek přijmout, ale barvotiskové obrázky, složitá jména a podrobné popisy mě spíš děsily než přitahovaly. Snažila jsem se přítelkyni vysvětlit, jak to s anjely mám, a protože ona je duše nadmíru citlivá a vnímavá, pochopila omyl a řekla mi, že karty k ní také doputovaly a že je mám někomu věnovat nebo někde nechat ležet. Ještě jsem to neudělala a nepoškozené karty Poselství archangelů v krásné krabičce stále u mě čekají na svého člověka. To, že mě neoslovují a že mám od nich odstup ještě neznamená, že pro někoho jiného nemohou být důležité a že mu nemohou ukazovat správnou cestu. Pro mě jsou ale příliš konkrétní.

Moji andělé jsou prostě jiní. Nejspíš proto jim ráda říkám anjelé, i když tuším, že je možné je nazývat různě, jen jsem ještě nepřišla na to jak. A určitě nemají jména. Proto jsem byla tak nadšená, když jsem letos narazila na internetu na anděla vyrobeného z kusu plaveného dřeva, pár drátů, keramické hlavičky a koudele. Bylo u něj napsáno „anděl číslo 14“ a tak jsem hned věděla, že je to přesně on, kterého potřebuju do zahrady, abych na něj mohla koukat a promlouvat s ním přes malý mostek nad jezírkem.

Andělé nemají jména, protože mohou mít všechna jména světa, a je jen na nás, jak jim v tu kterou chvíli říkáme. Taky není přesně jasné, kým vlastně andělé ve skutečnosti jsou. Prý, slyšela jsem, lidé jsou andělé s jedním křídlem, proto se musí spojit vždy dva, aby mohli létat. Pak by to tedy znamenalo, že my lidé jsme anděly polovičními. Ale mám o tom své pochybnosti. Znám tolik lidí, kteří jsou současně zcela anjelskými i naprosto pozemskými, a nic z toho nedělají napůl. Mimo to jsem přesvědčená, že nejen lidé mohou být anděly, ale že skrytými anjely jsou i jiné bytosti. Například kočky. Po pravdě nepochybuji o tom, že i jiná zvířata jsou skrytými anděly, avšak doma žiji s kočkami a ty mě také obklopují na zahradě, takže je mám napozorované nejlépe.

Letos mám možnost venku sledovat, jak se k sobě chovají kočky různého stáří i pohlaví. Loni krátce po Bertíkově smrti začátkem srpna se na zahradě čím dál častěji začal objevovat malý černobílý kocourek, hubený jako tkanička, který ode mě dostal jméno Kryšpín. Nebyl to úplný bezdomovec, náležel ke staré paní, která bydlí přes silnici, ale byl zjevně stále hladový. A tak ke mně víceméně pravidelně začal docházet na stravu. Přes loňskou zimu se zaoblil, zmohutněl a hlavně ke mně získal důvěru. Mluvívala jsem na něj, když se krmil, a postupně jsem se k němu přibližovala, ale stále byl trochu plachý. Až jednoho dne na jaře ke mně přišel, otřel se mi o nohu a nechal se pohladit. Od té doby ke mně běží, kdykoli mě vidí, dokonce i když dostává kapsičku, vyžaduje nejdřív dlouhé hlazení po krásné kocouří hlavě.

Kryšpín se živí

Někdy později na jaře se objevila v zahradě malá mourovatá kočička. Má výraznou kresbu, na bocích spíš puntíky než pruhy, a bříško, kde srst přechází až do oranžova, má puntíkaté celé. Malá, jak jsem jí začala říkat, se bez bázně začala přiživovat z Kryšpínovy misky, a ten jí bez protestů ustupoval, ačkoli sám si sotva uzobl z naservírované kapsičky. Během konce jara a léta Malá i Kryšpín docházeli na jídlo nepravidelně, ale s krátícími se dny už na mě začali ráno čekat, stejně jako to dělával předloni bílomour Oskar, než se z mého života vytratil. Malá se naučila reagovat na zvuk otevírané branky a na můj hlas, a pokud už nečeká, zjeví se v mžiku u krmného místa, lehne si na záda a začne se žížalit a mrcasit, kroutí se a přisunuje se blíž a blíž, skoro až na dosah, pomňoukává, ukazuje puntíkaté oranžové bříško a vůbec je roztomilost sama. A Kryšpín jí stále dává přednost, pokud přijde později než on a pokud mám s sebou jen jednu kapsičku.

Malá dělá surikatu

Vlastně bych měla napsat „nechával jí…“, protože (možná asi) na přelomu října a listopadu mi Vašek hlásil, že v zahradě zahlédl mrňavé černé kotě. O den dva později jsem ho zahlédla také a nejen to, byli to hned dva mrňousci. To chlupatější bylo odvážnější, proto jsem nabyla dojmu, že je to kocourek. Hladkosrstý sourozenec se choval mnohem opatrněji, déle mu trvalo, než vystrčil nos, a mnohem rychleji utíkal do bezpečí, když jsem se pohnula, tak jsem usoudila, že to bude kočička. Myslela jsem si, že ti dva čertíci patří k domu za naší zahradou a že se objevují tehdy, když se jim podaří zdrhnout z domova. Teprve později mi došlo, že to jsou malí bezdomovci.

Mimi vylezlo za Malou

Po čase se začalo objevovat jen to hladkosrsté Mimi, které se začalo připojovat k Malé, když se krmila z misky, kterou jsem jí začala už dávno předtím dávat na zem ke křesílku, protože místo na kočičím krmítku si pro sebe zabral Kryšpín. Ne že by Malou k misce nepustil, ale když ona jedla na terase před krmítkem, měl problém se dostat ke granulím, které jsou v misce uvnitř. Takže ta dvě letošní koťata si navykla jíst spolu na malé kamenné terásce. Nejdřív se vždycky objevila Malá a chvíli po ní se odněkud vyplížilo maličké černé kotě. Objednala jsem kotěcí kapsičky a přidala ke křesílku další misku, aby se jim jedlo pohodlněji.

Ještě když bylo možné vídat oba čertíky spolu, objevila se občas ve vedlejší opuštěné zahradě nízká, hodně chlupatá černá kočička, zjevně jejich máma. Byla velice plachá, ale když pak černé Mimi začalo docházet do naší zahrady čím dál častěji, občas jsem ji viděla běžet po chodníčku ke kočičímu krmítku, kam pravidelně dosypávám granule. Kotě Mimi se k ní občas snaží připojit, ale myslím, že mu dává najevo, že už je dost velké na to, aby se staralo samo. A tak se stará. Přilnulo k Malé, za kterou chodí jako ocásek.

Koťata hlídkují

Občas je vídám z okna, jak zahradou běží Malá, za ní poskakuje černé Mimi a kousek za nimi jde černá chlupatá kočka, které jsem začala říkat Mášenka. To proto, že vypadá jako malý medvídek. Možná je to tím, že je tak nízká a chlupatá, a možná se už kulatí dalšími koťaty. Ostatně, odnedávna si myslím, že i Malá by mohla být její kotě.

Často je všechny vidím přicházet z opuštěného domku ve vedlejší zahradě. Ta část nemá dveře a já doufám, že uvnitř je nějaké seno nebo něco, v čem se dá bydlet. U nás na zahradě už není žádný kočičí bydlík (byl několik let nevyužitý), tak jsem na podzim zaimprovizovala, když jsem ukládala do pergoly sudy a viděla, že se Malá drží poblíž. Pod sud položený na stole jsem dala karton, sud vysoko vystlala slámou, zateplila starými přikrývkami. Vchod je také zateplený, jak jen jsem to dokázala vymyslet a udělat. Trvalo jen pár dnů, než jsem v sudu nahmatala od koček vyležený důlek. Nemyslím, že je to úplně dobré bydlení pro dobu velkých mrazů, ale na denní odpočinek je určitě vyhovující. Občas ze sudu vidím vylézat jak Mimi, tak Malou, a kdo ví, třeba tam s nimi někdy bývá i Mášenka.

Občas je vídám, jak procházejí zahradou. Tři kočenky, možná jsou si příbuzné a možná všechny ne. Ale každopádně jsou k sobě laskavé. Dojímá mě, jak o něco větší kotě vodí ještě to úplně malé kotě. A jak se Mášenka od nich učí se mě nebát a neutíkat tak zběsile a tak daleko, kdykoli mě zahlédne. Když se ty dvě mrňavky živí z misek a já kousíček od nich sedím na bobku a mluvím na ně, Mášenka už sedí jen kousek opodál za plotem a čeká, až odejdu, aby se také mohla jít najíst.

A tak jdu pryč, aby kočenky měly na jídlo klid. Občas se mi před ochodem podaří pohladit Malou po zádech, je v mé přítomnosti čím dál klidnější. A pak zpoza garáže sleduju, jak jedí, a někdy je i na krmítku Kryšpín a všichni v pohodě jedí, a myslím na to, že to jsou všechno andělé, protože ti se určitě taky o všechno dokážou spolu rozdělit.

P.S. Ty zmíněné karty u mě stále čekají na toho svého člověka.

Publikováno na Zvířetníku dne 9. prosince 2021