Dokud jsem ještě chodila do zaměstnání, vždycky jsem si brávala dovolenou v první polovině července. Sice v tom období bylo podle statistik počasí nejméně stabilní a upršené, ale pokud to statistikům nevyšlo, měla jsem dovolenou v tom nejlétovatějším létě. V druhé polovině července už házela svatá Markyta svůj srp do žita a svatá Anna? Škoda mluvit, ta už přinášela nejen chladná rána, ale i studenější noci.
A hlavně, s koncem července už se znatelně krátí den, světla je přibližně tolik, jako v půli května, takže dovolená čerpaná až na sklonku srpna jakoby byla o kus kratší, než ta počátkem prázdnin. Taky mohla být o hodně chladnější; ne nadarmo se ke svátku Vavřince 10. srpna váže pranostika „svatý Vavřinec, malý podzimec“. Letos by ovšem na podzim kolem Vavřince nemyslel skoro nikdo, protože panovala mimořádná vedra. Snad jen pravověrní pesimisté a já jsme měli jasno. Od Vavřince k Aleně jsou to tři slepičí kroky, a jak mine Alena, je třeba vytáhnout z pod postele školní tašku a vytřepat z ní drobky i zmuchlané papírky, protože 1. září je za rohem a z prázdnin zbývá už jen kousek. A jakmile začne škola, začíná podzim. Nemůžu si pomoct, prostě to takhle mám, i když už dávno nežiju na chladném severu, do školy nechodím ani já, ani moje děti a klima se proměnilo.
Když jsem bydlela v Praze na sídlišti, dal se konec prázdnin vysledovat podle toho, že se lavičky u pískovišť i mezi domy začaly zaplňovat puberťáky, kteří se začali houfovat jako vlaštovičky před odletem do teplých krajů. Ovšem u těch dětí to bylo nejspíš úplně naopak, bývaly opálené od moře či od rybníka u babičky. Na sobě měly nové „botasky“ a trička a v sobě spoustu nových příběhů. Měla jsem to houfování vždycky ráda, ani nevím proč. Zvláště bývalí spolužáci, kteří právě vyšli ze základky, se hodně družili a byli hluční, snad aby si dodali odvahu před krokem do neznáma, který je čekal. Ještě celé září, bylo-li teplo, takhle posedávali kus od našich oken, a pak je rozehnal chlad, brzká tma, nové povinnosti i nově navázaná přátelství.
Tento týden je u nás chladněji a dokonce i prší. Vítr honí po zemi předčasně opadané listy, ale z okna vidím v dálce, jak rozkvétají další poupata na jiřince, kterou jsem musela vyjmout z půdy a zasadit ji do květináče, abych ji zachránila před slimáky. Ještě budou krásné dny, bude dlouhé a příjemné září a zářivý říjen. Zahrada se proměňuje a je čím dál krásnější, v obci se po dlouhé době chystají hody. Je stále se na co těšit. A když mám být upřímná, vlastně jsem jako vždycky tak trochu ráda, že ten letní rumrajch končí. Kolikrát si říkám, že jsem si ani to léto nestačila užít, protože když nejsou lidi včetně mě v pohybu, tak je potřeba honem něco udělat se zeleninou, ovocem a zahradou vůbec, nebo je moc horko, nebo prší.
Ve skutečnosti si pochopitelně užívám všechny ty návštěvy, dětičky i cestování, ale jak se říká, čeho je moc, toho je příliš. A dělání zenu mi prostě chybí. Taky mi chybí šití a čas na psaní, vůbec nebude špatné mít delší večery na noření se do jiných světů, než jsou ty zahradní. A tak se loučím s prázdninami jen s lehkým smutkem.
Píšu tuto plusku na Bartoloměje, ke kterému se váže snad ještě více pranostik, než k Vavřincovi. A tak se pár vybranými s vámi pro dnešek rozloučím. Jsem zvědavá, zda jsou stále ještě platná.
Fouká-li na Bartoloměje z Moravy, vorej sedláčku, pomali; fouká-li na Bartoloměje vítr z Čech, pak si sedláčku, s oráním pospěš!
Jak Bartoloměj velí, takový bude podzim celý.
Je-li na Bartoloměje čas, je z lisu kvas.
Publikováno na Zvířetníku dne 26.8.2021
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za vaši návštěvu na mém blogu i za vaše komentáře, jsou pro mě důležité. Vave