Tuto anekdotu, z níž cituji, jsem našla k komentářích pod skladbou na YouTube. Líbí se mi, jak Jiří Grossmann pohotově a vtipně reagoval na zbytečné pohoršení a ne příliš chytrou otázku. Měl úžasný smysl pro humor, který mu pomáhal překonávat těžkosti, jež mu přinášela jeho vážná nemoc i nelehká doba, ve které žil.
Někdy se zdá, že smysl pro humor je nám Čechům (i Moravanům a Slezanům) vlastní jako mléko a strdí. Nic nám není svaté a možná právě to nám pomáhá v těžkých dobách se nesesypat a přežít. V poslední době jsem ale měla pocit, že se humor z běžného života kamsi ztratil. Společnost odjakživa tíhnoucí k tomu, aby se dělila na dvě protichůdné poloviny, se nyní dělí velice nesmiřitelně. Snad i proto, že ve skutečnosti je těch polovin nekonečně mnoho. Tečkovaní (rozuměj očkovaní) versus odmítači. Svědci kovidovi a bezohlední popírači. Kobliháři a ti ostatní, kteří jsou nazýváni různě. Sparťané a Slávisté. Vegetariáni a masožrouti. Sluníčkáři a… měsíčkáři, nočníčci či slušnočeši, jak jsem se dočetla, když jsem hledala označení protikladu ke sluníčkářům.
Každý z nás se skládá z tolika polovin! Zajímalo by mě, nakolik se vlastně překrýváme v názorech s lidmi ze svého okolí a jestli jsme opravdu se všemi v takovém rozporu, nebo je to jen zdání způsobené tím, že nechceme slyšet jiný názor, natož pak o něm přemýšlet či diskutovat, a že se nedokážeme zasmát sami sobě. Že už ani nedokážeme dělat vtipy, protože doba je tak těžká, tak vážná až závažná.
Ale stačil rekondiční pobyt hlavy státu v nemocnici a ukázalo se, že to s námi asi ještě není tak zlé. Vyrojilo se hned několik nekorektních vtipů dokládajících, že nám stále není nic svaté. Vtipů, které se pro mě často pohybují na hraně. Přesto jsem se jim zasmála. Protože některé věci jsou tak zoufalé, že jen smích pomůže.
Prostě bambule bijou bác.
No ano, bambule! Promiň, Matyldo.
Tak bambulí, myslím těch z vlny, jsem za svůj život udělala nepočítaně. Od maličkatých bambulí a střapečků na oblečky pro panenky až po ty obří, bez kterých se jeden čas neobešel žádný kulich. Stačí si jen vzpomenout na Tomáše Holého ve filmu Jak vytrhnout velrybě stoličku. Jeho bambule byla skoro větší než jeho hlava a já měla na svém kulichu skoro stejně velkou. Byl bláznivý a mně se po něm teď zastesklo. Možná spíš po těch sedmnácti letech. Ach, mít je teď znovu! A vědět, nebo alespoň tušit…
Bambule! Co se mi ještě tak vybaví?
Musí být hustá, ne žádná chudinka střapatá, musí se pevně utáhnout a dobře ostříhat.
A pak se dá jemně žmoulat v rukách. Stisknout a povolit a vidět, jak se opět narovná, jak znovu získá svůj nadýchaný vzhled, svůj tvar.
Nebo udělat bambulí hromadu, připevnit na šňůry a použít je jako závěs do dveří. Je to ovšem tak trochu ošemetná záležitost, bambule bijou bác a přitom se do sebe zamotávají a nutnost rozmotávat je stále dokola může vést k tragickým koncům. Jako třeba když manžel jedné bambulářky vzteky takový závěs rozstříhal a ona mu za to v noci ustřihla opečovávaný vous. Prý. Historka je alespoň z osmé ruky a kdo ví, zda se vůbec stala. Ale když si představím, jak to asi mohlo probíhat, tak si říkám, že se to opravdu stát mohlo. A že to stálo za to – viděno z pohledu mého, samosebou. Já vousaté muže můžu leda tak na dálku.
Nojo, já vím!
Bambule také musí být na čapce, kterou nosí pasáček krav.
Na čapce, kterou možná alespoň jednou chtěl nosit každý z nás.
pam pam padam
pam padá dam
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za vaši návštěvu na mém blogu i za vaše komentáře, jsou pro mě důležité. Vave