Možná proto, že je to něco, co nás přesahuje. A co víc, mám pocit, že stav milosti prožíváme o to větší a hlubší, o co víc si uvědomujeme, že to stav milosti je. Kupříkladu zdánlivě obyčejný západ slunce, který pozorujeme, přece vůbec není samozřejmost. Musíme být ve správný čas na správném místě, musí být to správné počasí a musíme být schopni západ slunce vnímat, zaměřit se na něj, nechat ho na sebe působit. Musíme dokázat otevřít svou mysl, ztišit se a dopřát si čas vychutnávat a docenit krásu a sílu chvíle, kdy se slunce noří za obzor. Uvědomit si, jaké máme štěstí být tady a teď. Pak můžeme říct, že jsme ve stavu milosti.
Když tak nad tím přemýšlím, když se ohlédnu zpátky, tak mám pocit, že se ve stavu milosti nacházím od doby, kdy jsem se odstěhovala z Prahy. A vůbec nezáleží na tom, že jsem musela a musím překonávat zdravotní i jiné obtíže, že bylo a je třeba řešit spoustu provozních a dalších problémů, že se ne vždycky všechno daří. To jsou věci, které přináší věk i život sám. Ale ta možnost žít svobodně a hledat, jak být co nejlépe sama sebou, to vnímám jako stav velké milosti. S vědomím, že to je milost, o kterou jsem se musela sama přičinit.
V posledních letech hodně píšu o své cestě, o sebepoznávání, o narovnávání pokřiveného, odhalování skrytého. O tom, jak je těžké přijít na to, že jedeme podle vzorců, jejichž existenci si vůbec neuvědomujeme, a proto ani netušíme, že nás zabudované programy nutí myslet a jednat předem daným a zdánlivě nezměnitelným způsobem. Je to dlouhá cesta, možná nikdy nekončící, protože jak je obtížné si ty vzorce vůbec uvědomit, tak ještě mnohem náročnější je přijmout jako fakt a tím je zrušit. Občas sama žasnu, jak jen jsem mohla být tak dlouho zamrzlá, tak dlouho slepá. Jak jsem se nechala srážet na kolena především sama sebou, protože jsem měla naprogramováno, že nejsem hodna, a kvůli tomu dělala chyby, které jen posílily daný program. Nejsem hodna a musím odčinit, to, a strach z toho, že nade mnou zase získá moc člověk, který mi měl být nejbližší, a přitom jsem mu sama tu moc dávala do rukou, to na dlouhé roky určovalo mé bytí.
Ne, nemám v sobě všechno vyřešeno, něco je ještě zcela zasuto a o něčem vím, ale ještě jsem se tomu nedokázal zcela postavit. O některých vzpomínkách nevím, zda jsou skutečné, nebo zda si je má mysl upravila a přepsala tak, abych je byla schopna unést. U některých vzpomínek ani nevím, zda je horší to, co se občas vynořuje, nebo to, co si myslím, že si pamatuju. Možná ani až tak nejde přesně o to, co se stalo, jako o to, co pak následovalo. To všechno je ještě přede mnou, abych to otevřela a srovnala se s tím, zahojila se. Někdy mám pocit, že cesta do sebe je jako cesta do fraktálu, stále je kam pokračovat, a nikdy to neskončí.
To jsou bolesti a zranění z minula, které je třeba léčit, a je potřeba si odbolet a vyrovnat i se všemi trápeními současnými. Snažím se je brát co nejméně osobně, i když mě někdy ego ukřičí a naruší tak spojení s oním světlem, které je nad tím vším a které je propojeno se vším ostatním. To byl také stav milosti, stav velké milosti a jasnozření při pobytu ve tmě, kdy jsem před sebou viděla jako úchvatný hologram trojjedinost člověka a jak je vše ve vesmíru propojeno, jak to spojení září, protože všichni jsme jedno. Ale jak už jsem zmiňovala výše, něco vědět, to ještě neznamená nic, je třeba to přetavit v součást žití, stát se tím, změnit vědomí v žití a světlo.
Mám pocit, že to úzce souvisí se stavem milosti, který si uvědomíme ve chvíli, kdy dokážeme docenit hodnotu světa, který nás obklopuje, i hodnotu času, který je nám dán. Vnímám, jak je cenný, protože je a bude ho stále méně. Každý den je dar, je to milost, kterou my můžeme přetavit ve stav, ve kterém nám bude dobře.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za vaši návštěvu na mém blogu i za vaše komentáře, jsou pro mě důležité. Vave