105 PLUS: Zamrzlo

 

Chybělo jen málo, abych opět podlehla pokušení požádat si na Zvířetníku nebo na facebooku o téma na stopětku. Moje snacha je v Rumunsku uvízlá kvůli kovidu již čtvrtým týdnem, což znamená, že se s Vaškem podílíme na distanční výuce prvňačky a předškoláka už třetí pracovní týden. K tomu se snažíme zvládnout všechny dříve plánované práce spojené se zakládáním nové zeleninové zahrady i údržbu zařízení naší starší, převážně relaxační zahrady. Už jen to samo o sobě stačí vymést z hlavy všechny myšlenky, které se netýkají včasného odevzdání úkolů, sestavení pro děti zdravého a zajímavého jídelníčku z pokrmů, které jsou raz dva hotové, či doby schnutí olejového nátěru dřevěných konstrukcí a přípravu půdy pro semínka, která měla být zaseta už před několika týdny. A k tomu přišlo to prudké ochlazení.

Po krásných, teplotně až letních dnech, kdy jsme pobíhali venku v tričku, kraťasech či bermundách, se nám duben rozhodl předvést ve své plné kráse. Za oknem to vypadá lákavě, sluníčko svítí naplno, a kdyby člověk přehlédl, že se borovice před sousedovic zahrádkou větrem div nezlomí, málem by se rozeběhl ven, nejraději bosky. A najednou fůůů! a chumelí se, chumelí, padá snížek bílý na zasetá semínka i umyté auto, aby ho za chvíli sluníčko začarovalo ve vodu. Prostě duben, kdy jsme za kamny ještě hodně rádi.

Venku je zima a ve mně jako by všechno zamrzlo. Jedu na úsporný režim. Dělám jen to, co je nezbytně nutné. Bez čistých oken se žít dá, naopak důležitá je návštěva veterináře s Rozárkou i program na odpoledne pro děti, když venku kvůli ostrému větru vydržíme jen krátce. V bytě je chaos, všude jsou věci, které děti nutně potřebují mít po ruce, nebo věci dětí, které ani není kam dát, protože náš byt je malý a pokoj nebo alespoň skříň pro návštěvníky tu prostě není. Ale neřeším to. Vím, že jednoho dne, už brzy ty věci odtají stejně rychle, jako odtává častý dubnový sníh.

Proto si teď užíváme vnoučata a jejich svět. Všechno ostatní je zamrzlé v čase. Šicí, psací i zahradnické plány. Kronikářské dluhy. Odhodlání vejít se pohodlně do loňských kalhot. Vaškovy výlety na kole. To všechno počká, až tu budeme zase sami. Těším se sice, že nebudu muset vstávat už před sedmou ráno, abych stihla školačku včas vypravit do on-line školy, a že se vše zamrzlé zase rozpohybuje. Už teď ale vím, že mi taky bude něco moc chybět, až děti v neděli odjedou, protože se jim maminka konečně bude moct vrátit domů a všechno se zaběhne do starých kolejí.

Musím také myslet na to, jak málo stačí, aby se lidské jistoty rozkývaly a otřásly. Obvykle spoléháme na to, že zítřek bude navazovat na dnešek a že co neuděláme či neužijeme dnes, na to bude dost času později. Že naše cesta se bude odvíjet stále stejným směrem a že náš život bude neměně pokračovat tak, jak probíhá teď. Někdy je to změna jen dočasná, jako teď u nás doma, ale zvláště poslední rok mnohým lidem přinesl změny zásadní a trvalé. Třeba zrovna mamince mé snachy, na kterou teď hodně myslím a přeju jí hodně síly, stejně jako všem ostatním lidem v podobné situaci.

Aby dokázala všechny ty vynucené změny přijmout. Aby si v nich dokázala nalézt to dobré. Aby dokázala najít nový smysl života a radost. Aby nezamrzla v čase a sama v sobě. Aby se dočkala svého jara, stejně jako se ho určitě dočkáme i my všichni.

Publikováno na Zvířetníku dne 8.4.2021