A já také. Prvňačka Emička má totiž velké štěstí, že její třídu vede skvělý pan učitel. Milý, laskavý, se smyslem pro humor a se zřejmě nevyčerpatelnou zásobou trpělivosti. Prvňáčci mají denně dvě vyučovací hodiny, jednu v osm a druhou v poledne. Připojit se do třídy mohou pět minut před začátkem hodiny a ještě deset minut po skončení hodiny připojení trvá. To je čas, kdy si děti mohou popovídat s panem učitelem nebo se sebou navzájem; propojit je možné současně tři žáčky. Je až dojemné sledovat děti, jak se domlouvají na zavolání či setkání venku, jak ukazují kamarádům i panu učiteli, co vyrobili nebo dostali a vyprávějí, co zažili a viděli na procházkách. Je dost znát, že prvňáčkům chybí vzájemný kontakt.
Taky mě dojímá přístup pana učitele k dětem. Oceňuji způsob, jakým vede výuku, jak se snaží, aby pro děti byla zajímavá, aby za ten krátký vymezený čas dětem předal co nejvíc. Líbí se mi, jak oslovením školáčci či prvňáčci dokáže děti zpřítomnit na školní hodině, ačkoli se v pozadí za dětmi občas míhají sourozenci, domácí zvířata či rodiče zabývající se nejrůznějšími činnostmi, případně žáčka usměrňující či žáčkovi napovídající.
Už si nepamatuji, jak vedla hodiny moje první paní učitelka. Pamatuju si ale její jméno, Miroslava Marešová, a všechny vzpomínky jsou hezké, protože paní učitelka byla také velice laskavá. A ještě si vzpomínám na obrovskou radost ve chvíli, kdy mi bylo dovoleno psát násadkovým perem. Trvalo to dlouho, protože jsem nikdy nebyla příliš krasopisná a všechny mé výkresy vodovkami se vyznačovaly zvýšenou upatlaností. Dokonce mi násadkové pero bylo záhy dočasně odebráno, neboť počet kaněk na stránku zřejmě značně překročil povolený limit. No ale nakonec jsem se násadkového pera domohla a tuším, že od druhé třídy i pera plnícího, značky Pionýr. Od kaněk mě ovšem osvobodilo až čínské pero o několik let později.
Toto nostalgické vzpomínání mě dovedlo k nápadu, aby Emička panu učiteli nakreslila ke Dni učitelů obrázek. Dokonce ho mohl dostat fyzicky, protože před školou dětem po malých skupinkách předváděl, jak se pletou pomlázky. Měl z obrázku radost a já zase měla radost, že jsme panu učiteli mohli alespoň trochu poděkovat za všechno, co pro děti dělá, a potěšit ho. Protože, pane učiteli, klobouk dolů, vy jste opravdu borec.
A vůbec, poděkování patří všem paním učitelkám a pánům učitelům, kteří se nevzdávají, kteří se často sami museli naučit spoustu věcí, aby mohli své žáky vést a vzdělávat na dálku, a vymýšlejí, jak výuku pro své žáky udělat co nejzajímavější a nejpřístupnější. Jste skvělí.
Koukám, že jsem se o učitelích rozepsala obšírněji, než jsem měla původně v plánu, a na Velikonoce už příliš prostoru nezbývá. Ale opominut je nelze, letos už vůbec ne. Protože kdy jindy než teď, kdy je mnoho dlouhodobě lidí skleslých, bychom si měli připomenout svátky vzkříšení – jara, Ježíše Krista, života, jak kdo chce.
Ano, já vím, mnozí z nás už druhým rokem nebudou moci Velikonoce slavit u svých příbuzných či známých na venkově, na svých chalupách a chatách, jak by rádi a jak bývali zvyklí. Ale přimlouvám se za to, abychom si Velikonoce oslavili se vší parádou všude tam, kde být můžeme či musíme. Ozdobme si jarně byt či zahradu, dejme si do vázy větvičku s mladými lístky, jděme se projít do přírody nebo alespoň do parku. Dny na přelomu března a dubna jsou plné naděje, tajemství skrytého v proudící míze, plné slunce i deště, plné očekávání i radosti z probouzející se přírody.
Je třeba si tu radost nabrat do náruče, vykoupat se v ní, naplnit se jí.
Je třeba vyhnat zimu, strasti i starosti z těla.
Je třeba se znovuzrodit, otevřít se přicházejícímu jaru.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za vaši návštěvu na mém blogu i za vaše komentáře, jsou pro mě důležité. Vave