Den, kdy jsem viděla umírat včelu

Když jsme se po poledni vrátili z dnešní pochůzky po institucích, šla jsem dosypat venkovním kočkám granule. Vtom do misky spadla včela. Možná z broskvoně nad námi, možná ji došly síly ve vzduchu. Fičel ledový vítr a včela křídly pohybovala bolestně pomalu. Nikdy dřív jsem nepřemýšlela nad tím, kdy a kde končí svůj život včely. Kdyby to byla kočka nebo pták, vzala bych je do dlaní a zkusila na ně dýchat, vzala bych je do tepla a dala jim jídlo, ale nevěděla jsem, jak se léčí včela. Tak jsem ji tam nechala a šla domů, do tepla.

Mám v pokoji nepořádek, protože se snažím uspořádat už bezmála rok provizorně uložené látky i další nashromážděné věci. Zítra mi přivezou úzký regál, který snad vmáčknu mezi skříňku a zeď. Uložím do něj šicí i vyšívací stroj a overlock, který by potřeboval seštelovat napětí nití. Doufám, že se z tohoto místa rozběhne pokojem pořádek a lad, jako když cvrnkneš do první kostky domina.

Cítím naléhavou potřebu si uspořádat věci kolem sebe. Jako když jsem došila nějakou deku, musela jsem posbírat odstřižky látek a vyluxovat nitě z koberce. Nebo když jsme si někde postavili stan, musela jsem vynosit starý popel z ohniště do řeky nebo do kopřiv. Taky jsem musela prosít hlínu na celé zahradě. 

Dnes jsem si byla podat žádost o předčasný důchod. Je potřeba si všechno nově srovnat v hlavě, ale protože to nejde tak rychle, tak musím alespoň zpřehlednit věci kolem sebe.

Právě odbila půlnoc a to znamená, že za dva měsíce bude Štědrý den. Bude už druhý tady, ten první nastal pouhé dva týdny po našem přestěhování a já jsem poslední krabici vybalila den předtím. Letos se těším na poklidnou vůni vanilkových rohlíčků a smrkových větví ve váze.

Teď mi ovšem v pokoji voní juta, připomíná mi babičku mečovou. Sahám do velkého pytle pro obilí, abych mohla nasypat slepicím, a vyruším hodující myš. Dědeček hartusí, že slepicím dáváme moc, ale babička dál drží slaměnou ošatku a já do ní dávám jednu hrstičku obilí za druhou. 

Juta je povinný materiál pro expozici Art Quilt klubu CZ na 13. PPM 2019. Těkám mezi jutovým quiltem a kočičkou, která čeká na déšť. Od začátku vidím na kusu látky obarveném eko tiskem postavu anjela, ale teprve včera jsem si uvědomila, že u anjela sedí kočka. A tak je pomalu a zlehka obšívám a jsem ráda, že jsem injekci proti tetanu dostala do levého ramene. Vnímám to jako velký dar, že se mě sestřička zeptala, zda jsem pravák nebo levák.

A ano, zlikvidovali jsme minulý pátek zahrádku před jedním pražským panelákem. Když byla z valné části zplanýrovaná, objevila se bývalá sousedka s tím, že by se zahrádky ujala. Tedy částečně. Tak jsme to spolu prošly a domluvily se, co tam nechám. Moc toho už nebylo, většina rostlin, které jsem včas neodvezla, už dávno uschla. Stejně tak dopadly i některé z těch, které jsem převezla.

Taky jsem byla v minulých dnech na rehabilitaci. Nepohodlí časného vstávání mi vynahradil krásný východ slunce nad Labem v Poděbradech a párek majestátních labutí na ranní projížďce.

Dávno už je zítra. Uvědomuji si, že mi celý večer chybí zapálená svíčka, ale v tuto chvíli nemá smysl ji zapalovat. Ještě ušiju pár stehů, ještě budu chvíli poslouchat Noční proud v rádiu, a pak nechám za zavřenými víčky dozrát dnešní den do světla.