105 Plus: Jeden krásný den

 

Ráno (pro mě po půl osmé) bylo jasné, leč mrazivé, víc než čtyři stupně pod nulou. Obstarala jsem domácí i venkovní kočky, rozbila led na jezírku a do kamenného pítka, které jsem večer vyprázdnila, aby nezamrzlo, jsem nalila teplou vodu. Než jsem to všechno udělala, měla jsem ledové ruce, přesto se mi nechtělo hned domů, protože bylo tak krásně. Nicméně na mé křesílko ještě nesvítolo sluníčko, tak jsem si první nezbytné kafe dala ještě doma. U počítače, na kterém jsem pročítala zprávy a projížděla sociální sítě i jiné diskuze. V této době se den snad ani jinak začít nedá. Potřebuju vědět, zda je ukrajinský prezident ještě naživu a zda se něco nezměnilo v té zoufale patové situaci. Potřebuju vědět, co na to všechno říkají ostatní lidé.

Pak jsem konečně viděla, že slunce ozářilo oblast u jezírka. Podle teploměru za severním oknem sice stále bylo víc než jeden stupeň pod nulou, ale teploměr na protilehlé straně ukazoval stupňů osmnáct. To už se nějak vykompenzuje, řekla jsem si, udělala si další kafe, vzala na sebe bundu a šla si sednout ven.

Zavřela jsem oči a jen tak se nechala oblévat slunečním teplem a tělem jsem nechala procházet svěží vzduch. Když jsem znehybněla, začali zase zpívat ptáci, kterých je zahrada teď plná, protože zde mají několik krmítek s různou potravou, vodu na pití i na mytía a na zem položená rozpůlená jablka. Oči jsem zase otevřela a pozorovala ptáky i venkovní kočky, které si po krátkém odpočinku po jídle začaly spolu hrát a honit se.

Řeším teď jistý zdravotní problém, který ze samé podstaty vzbuzuje obavy do doby, než se vysvětlí jeho příčina. Jde to v krocích a pro mě pomalu. Už jen sama tato věc ve mně občas dokáže vyvolat znepokojivé otázky týkající se budoucnosti. Teď se k tomu připojily další obavy. Omlouvám se v tuto chvíli všem, kdo nechtějí číst na Zvířetníku o znepokojivých věcech, ale jsou občas chvíle, kdy si nedokážu dělat legraci dokonce ani ze sebe, ani nedokážu psát o radostných drobnostech. Musím se teď zmínit o současné situaci.

Ruský prezident Putin začal stupňovat své požadavky na Ukrajinu, ale i na další evropské státy asi tak před dvěma týdny. S velkými obavami jsem vnímala, jak si zavírá všechna zadní vrátka a nenechává si žádnou únikovou cestu, která by v budoucnu mohla umožňovat jednání s ním. Přesně před týdnem své výhružky splnil a ruská vojska překročila hranice Ukrajiny. Od té doby stále stupňuje svůj vojenský nátlak a čím dál víc to odnášejí civilisté. A nejen to, čím dál častěji Putinovo Rusko vyhrožuje jaderními zbraněmi.

Je krásně, blíží se jaro, to meteorologické vlastně už začalo. Sedím venku na svém oblíbeném místě a dýchám a rozhlížím se po zahradě. Pro mě je krásná. Každé místo jsem vytvářela s péčí, každou rostlinu zasadila s láskou. Snažím se myslet na to, co je potřeba ještě teď na jaře udělat, ale tak úplně mi to nejde. Na tom jasném svěžím ránu prostě leží stín. Díky jedné diskuzi na facebooku jsem si před pár dny uvědomila, že my lidé starších ročníků jsme vyrůstali a žili ve stálém strašení a strachu z atomové války. Pořád jako by byla za rohem. Učili jsme se o tom ve škole, vykládali nám o tom v zaměstnání, bylo to všude. A že mladší lidé tento strach zažívají poprvé, neznají to, vůbec je nenapadlo, že by měli o takové hrozbě uvažovat. Obavy mají všichni. Já také myslím na to, že jsem v rukách nevyzpytatelného a nekontrolovatelného člověka. Kterému se ale nesmí ustoupit, protože ten strach by tu s námi zase zůstal trvale, jako kdysi.

Říká se, že na lepší si člověk rychle zvyká, a je to pravda. A pak často poměrně rychle zapomene, že je na tom lepším a zase se mu něco nelíbí. Vlastně je to dobře, protože o tom je lidský pokrok. Na některé věci se ale nevyplácí zapomínat, jak se teď ukazuje.

Střih. Je odpoledne a já sedím na zahradě na židli postavené v malé pergole, protože křeslo u jezírka mi obsadily kočky a já nemám to srdce je vyhnat. Je pořád tak krásně. Už jsem z velké pergoly vytahala většinu sudů a roznosila po zahradě. Udělala jsem přesuny v zahradním domečku, abych mohla otevřít nový pytel se slunečnicovámi semínky. Trochu jsem tam uklidila a zametla. Vytřepala jsem hlínu z drnů, které ležely na hromádce, a odvezla je do zadní zahrady na drnoviště. Keře jsem ostříhala už před pár dny a tak už jen sedím, stíním si obličej slamákem, aby mě nebolely oči.

Jak jsou ty sýkorky krásné. Je tak dobře, že jsme loni udělali nový plot a konečně zastřešili pergolu. Ty nové dlužichy mají opravdu pěkné barvy a odstíny a až se rozrostou a propojí, bude to nové místo u domečku kouzelné.

Dívám se kolem sebe a snažím se nemyslet na fotky, které jsem si prohlížela po obědě. Doteď ve mně převládala směs nevěřícnosti, bezmocného vzteku, šimrání obav v zátylku, velkého obdivu k Ukrajincům i k všeobecné celosvětové solidaritě civilizovaného světa a soucitu se všemi, kdo tou neobhajitelnou válkou nevinně trpí. Teď se ten stále silnější žhavý vztek mění v chladnou jistotu, že Putin tohle nemůže vyhrát. Nemůže porazit něco tak silného, jako je tato vlna lidského poznání a z něj vyplývající podpory, úcty a lásky.

Oslovilo mě v posledních dnech mnoho přátel, přítelkyň. Všichni a všechny mluví o tom, že si uvědomili, jak je jejich svět krásný, jakou má pro ně cenu. Všichni píší o tom, co všechno se jim v hodnotách a prioritách přerovnalo či zdůraznilo. Všichni mluví o svých blízkých, o své lásce k nim. O všem, co mají rádi a co mají v plánu. Často taky píší o úzkosti, ale nejčastěji o naději.

O naději a víře v to, že budou další krásné dny.

Já se ke svým přátelům i dalším lidem na celém světě připojuji a spolu s nimi za ty dny prosím a v ně věřím.

Věřím ve spoustu dalších krásných dnů pro všechny, kdy budu moct psát o těch všedních i nevšedních drobnostech, ze kterých se skládá náš život.

Psáno ve středu 2. března 2022, kdy Ukrajinci brání svou vlast již sedmý den.

Publikováno na Zvířetníku dne 3. března 2022