Když jsem zjara roku 2018 začala pozemek za domem přetvářet ve svou vytouženou zahradu, objevila jsem mezi trávou a plevelem i několik rostlin. Neduživý výhon bylinné pivoňky, který bohužel nepřežil, pozdní vyšší a vonící narcisky, které se naopak zdárně rozrůstají stejně jako zachráněné sněženky. A taky fialky. Ty rostly leckde a nejvíc poblíž staré broskvoně. Stejně jako ostatní místní rostliny jsem je postupně provizorně zasadila do již vyčištěné a nakypřené půdy s tím, že se na ně později najde vhodné místo.Fialky ještě nejsou, fotím talovíny
Když byla zahrada odplevelená a dostala základní strukturu, přesadila jsem fialky z větší části poblíž místa, kde jsem jich objevila nejvíc. Tedy poblíž malé terasy u jezírka, kde sedávám na svém křesílku, ale také k plotu v místech, kde jsem nechtěla do budoucna mít holá místa a na nich řešit plevel. Během první a druhé sezóny se maličké, plevelem napůl udušené fialky mocně zvětšily a rozrostly. Najednou jich byla všude spousta a začaly zápolit o místo s rostlinami, které jsem tam vysadila. Tak jsem je začala vyrývat a vysazovat za plot opuštěné zahrady i na volná místa kolem domu.
V roce 2020 se zdálo, že se fialky urazily a zanevřely na mě, tak jich bylo málo, ale o rok později se opět začaly nesměle rozrůstat. Během loňského léta a podzimu jsem dokončovala snad už opravdu poslední zásadní úpravy zahrady, kdy jsem rušila zeleninové záhony a místo nich částečně vysadila trvalky, částečně malý kousek trávníku nejen pro vnoučata. V té době už bylo znát, kam by se fialky jako podrost hodily, a tak jsem je různě přesouvala a doufala, že se uchytí.
Nedávno jsem se rozhodla, že je načase něco udělat s cestičkou ke kompostéru. Tvořily ji v trávě s odstupem položené betonové dlaždice a v tom nejnižším místě se vždy po dešti kolem dlaždic vytvářelo bláto. Proto jsem dlaždice nově položila v jednolité řadě, ze které vedla a vede kratičká odbočka ke kočičímu krmítku. V tu chvíli se už tak malý zatravněný prostor znatelně rozpadl na tři části. Uzoučké proužky trávy mezi dlaždicemi a bylinkovým zvýšeným záhonem na straně jedné a kameny ohraničujícími prostor jezírka na straně druhé náhle vypadaly směšně a bylo jasné, že budou potřebovat stříhat nůžkami. Tedy ne že bych už předtím v těch místech nezastřihávala trávu zbylou po průjezdu sekačky, ale teď bych jí měla na stříhání víc, protože zajíždět tam sekačkou by se nevyplatilo.
Tak jsem se rozhodla, že každou z těch tří částí osázím nízkými půdokryvnými rostlinami, pokud možno stále zelenými. Na úzký proužek – mluvíme o nějakých deseti, možná patnácti centimetrech – kolem bylinkového záhonu vyseju nizoučkou mateřídoušku, protože nejdelší strana je na jižní straně. Přímo pod starou broskvoň zasadím miniaturní zběhovec a na dlouhý pás půdy mezi cestičkou a prostorem jezírka vysázím fialky, které ve spodní části vystřídají petrklíče.
Je neobyčejně teplá zima a tak jsem mohla nejen položit dlaždice, ale troufla jsem si tu i onde vyrýpat fialky a primulky a přesadit je. Těším se, že se fialky už letos rozrostou a vytvoří dlouhý voňavý pás - opět v místě, kde se jim zřejmě líbí nejvíc. Jen doufám, že tu vůni ucítím, můj pocovidový čich se chová prazvláštně a nejenže mi vůně umožňuje cítit střídavě, ale také většinou tlumeně. Asi bych se měla radovat z toho, že pachy mi tlumí ještě víc, ale kupodivu to žádná výhra není. Necítím svůj pot, ani jestli mi nepáchnou nohy a boty, stejně jako necítím, zda není zkažené vejce nebo pár dnů otevřená šunka.
Ale to jsem od fialek utekla hodně daleko. Teď jsou dny u nás mimořádně teplé a tak sedávám přikrytá na svém křesílku a zálibně se koukám na ten holý proužek půdy, ze kterého kousek od sebe vykukují lístky fialek. Říkám si, že takhle je to konečně správně, a jen mě jako vždy udivuje, že jsem to neviděla dřív. Fialky se mi několikrát přímo cpaly pod nos, a přesto jsem si s nimi nevěděla rady, stejně jako s mnohými věcmi ve svém životě. Nepřestane mě nikdy fascinovat, jak často máme ta správná řešení problémů či tu správnou cestu na dosah ruky, přitom někdy nejsme schopni je vidět, nebo je vidíme, ale neumíme a nedokážeme je v tu chvíli přijmout, uchopit, zpracovat.
Doufám teď, že s těmi mými fialkami to nebude pozdě. Že ještě budu schopná je ucítit, až rozkvetou v pásu kolem cestičky. A slibuju si, že když se rozhodnou se z vymezeného pásu rozšířit, že je nechám jít, kam jim je libo. Mám pocit, že už skončil čas, kdy jsem zahradě potřebovala určit její strukturu. Teď je na zahradě, aby tu strukturu přijala a zaplnila. A jen doufám, že to nehodlá udělat příliš divoce.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za vaši návštěvu na mém blogu i za vaše komentáře, jsou pro mě důležité. Vave