105 PLUS: Totem

 

V rámci boje s krtky, hraboši a dalšími podzemními výtečníky vyrobil Vašek před časem různé větrníky, které upevnil na kovové tyče a rozmístil po zahradě. Dlužno říct, že s podzemníky to ani nehnulo, naopak je podezírám, že se jim větrníky líbily a že s napětím čekali, jaké další staré plastové prostírání Vašek příště použije. Mé původní nadšení ovšem s přibývajícími větrníky začalo poněkud opadat, ačkoli je mám opravdu ráda. Jenže když jich mám v zorném poli několik a každý se točí jinak, lehce to narušuje zenovou činnost. Navíc jak se zahrada stále proměňuje a vyvíjí, začaly mi větrníky rušit pracně budovaná panoramata. Naštěstí časem začalo docházet k únavě materiálu a větrníky začaly ubývat, až zbyl jen jeden klasický černobíle pruhovaný a pak experimentální točítko vyrobené z modré pet lahve.

A právě ten velký černobílý jsem jednoho dne začala zase stěhovat sem a tam, protože mě všude rušil. Když jsem se pak usadila na bílé lavičce, abych se věnovala svému oblíbenému dělání zenu (kteroužto činnost zlé jazyky označují za pouhé nicnedělání), viděla jsem s úžasem, že větrník skončil umístěn přesně ve středu mezi dvěma rezavými spirálovými opěrami na rostliny a opticky nad opěrou kulatou, ve které mají ptáci koupátko a pítko. Sedl tam dokonale – tedy pokud si místo větrníku představíme nějaký kruh, částečně průhledný, částečně něčím vyplněný. Nejlépe něco jako stylizované slunce.

Následovalo mnoho hodin strávených hledáním na internetu. Co nechci, to jsem věděla dost přesně, zatímco čím naplnit svou představu, to jsem netušila ani zhruba. Slunce z hobbymarketu ne, kovové hodiny, které měly minuty vyznačené náznakem paprsků, se dostaly do kategorie možná, ale zdálo se mi škoda zbavit je strojku, nehledě na to, že to stále nebylo to pravé. Až mě najednou napadlo, že litinové hnací kolo ze šlapacího šicího stroje by možná jako slunce sloužit mohlo. Našla jsem na internetu jedno hezké, ale ještě než mi přišlo, objevila jsem tu pravou věc. Nádherné litinové kolo na plochý hnací řemen, nejspíš z nějaké mlátičky či jiného starého zemědělského stroje. Rezavé, navíc se zbytky červené a oranžové barvy. Prostě dokonalé, ovšem taky pěkně těžké, váží skoro 13 kilogramů.

To už bylo jasné, že to kolo se musí upevnit na kulatinu ve výšce cca 175 centimetrů. A hnací kolo ze šicího stroje ozubené kolečko ze starého kola s nápisem „AHOJ“ se připevní bokem. No jasně, vytvoří se na zahradě plastika, která mi bude připomínat šicí i zemědělskou babičku a taky vodu a Vaškovy jízdy na kole. Plastika dodá zahradě výšku, kterou stále nemá, a to slunce bude správně vidět jenom z lavičky, jinak to bude trochu tajemné a bude to krásné, líčila jsem Vaškovi nadšeně, zatímco on se chmuřil víc a víc pokaždé, kdy jsem v řeči použila nevinné slůvko „se“. Chápu, dlouholeté zkušenosti mu napovídaly, že formulace upevní se do země, přidělá se nahoru a navrtá se z boku znamenají, že to bude dělat on.

Pro impregnovanou kulatinu jsme jeli přes šedesát kilometrů. Zkusmo jsme ji postavili na určeném místě. Jo, bylo to ono! Naše činnost samozřejmě vzbudila zvědavost sousedů. Oni jsou tedy ode mě už na ledasco zvyklí, ale jak jim jednoduše vysvětlit tento můj umělecký záměr? A tak na otázku „co to bude?“ byla možná jediná odpověď. Bude to totem.

A v tu chvíli mi došlo, že to skutečně bude opravdový a nefalšovaný totem, plný symbolů. Že to bude důležitý středobod mé zahrady, který mohu kdykoli během času podle svých pocitů proměňovat a dotvářet.

Omotala jsem ho řetězem se zarezlým zámkem, který jsem tu našla. Symbolizuje mi pouta, o nichž jsem tak dlouho ani nevěděla, nebo i věděla, ale nedokázala jsem se jich zbavit. Řetěz mi také bude připomínat, že téměř všechna pouta se dají odstranit, protože téměř všechna si nasazujeme a často pečlivě střežíme jen my sami.

Jsem za svůj totem vděčná. Zhmotnil se odněkud z vesmíru ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že nutně potřebuju k rostlinám přidat ještě něco jiného. Úplně nejdřív jsem hledala plastiku, skulpturu, zkrátka nějaký objekt, který by mě oslovil a současně byl pro mě dostupný, ale pak mi došlo, že potřebuju něco výsostně osobního, magického. Že potřebuju svůj totem, i když jsem ho ze začátku tak nenazývala. Říkala jsem tomu objektu Kola času. A říkám tomu tak stále. Nakonec, proč by totemy nemohly mít svá jména?

Schválně, jak byste pojmenovali ten svůj? A jak by asi tak mohl vypadat?                      

Třeba ho vidíte před očima. A třeba ho potřebujete.

Stejně jako já.

Publikováno na Zvířetníku dne 3.6.2021