Letní střípky

Letošní léto mám zatím dost rušné. Začátek prázdnin jsem už tradičně strávila u kamarádky Markétky na šicím táboře, jak našemu společnému týdnu říkáme. Letos jsme byly hodně pilné a já jsem si domů dovezla deset topů na polštářky. Pět pro vnoučata, tři na dobročinnou aukci a dva k přehozům, které šiju pro sestřenici a její partnerku. Polštářky pro děti jsou předané, ostatní čekají na dokončení.

Pár dalších dnů jsem měla volných a pak mi sem postupně začalA přijíždět vnoučata, neb se pro změnu konal tábor babičkovský. Týden jich tu bylo pět, od čtyř do třinácti let, a ten další týden už tu zůstali jen dva nejmladší. Na víkend si mrňousci jeli užít rodiče a pak se mi sem ještě na pár dnů vrátí, protože jejich školka je ještě zavřená.

Takže je u nás stále rušno a stále co dělat. Na psaní či šití není ani pomyšlení, ale při pobytu s dětmi na zahradě se mi podařilo postupně vyměnit dočasné plastové palisády kolem záhonů za předěl ze starých cihel. Další předěly mezi záhonem a lemem chodníčku budou tvořit do země zapuštěná stará prkna. a upravené opukové pole. 

Až děti odjedou, odstraním nášlapné dlaždice před bílou lavičkou a zaseju tam trávu. 

Práce to byla fyzicky docela náročná, ale neskutečně mi dobíjela baterky. Už mi ty plasty v zahradě hodně vadily. Ale vyhazovat je nebudu, ještě svou službu odvedou před domem, kde podél chodníku plánuju na příští rok nový záhon.

To s těmi cihlami mě napadlo před pár dny, když jsem za soumraku seděla na svém oblíbeném místečku, vdechovala vůně, pozorovala kočky procházející zahradou a ucucávala u toho ze své večerní skleničky medoviny. Vždycky spěchám, aby děti byly nakrmené, umyté a zavčasu předané Vaškovi k večernímu čtení, abych ještě alespoň trochu za světla zalila své květiny a keříky a pak si mohla vychutnávat klid a kouzlo soumračné zahrady.

Voňavé vzpomínání

Teď u nás probíhají žně. Zemědělské stroje rachotí po silnici ještě o půl jedenácté a ve vzduchu je cítit zvláštní povědomá vůně. Trvalo pár dnů, než mi došlo jaká. Když jsem byla malá, vozil se v mém městě na kříži chleba z pekárny do obchodů v pekařských vozech. 

Byly to uzavřené vozy s regály z dřevěných latí; podobné bývaly v obchodech. Ty vozy, obchody i regály samotné voněly horkou moukou, která ulpěla na spodku bochníků. Chléb dovezený z nedaleké pekárny do samoobsluhy na náměstí býval tak horký, že ho prodavačky musely odebírat v rukavicích. Z vozu ho pekaři posílali do obchodu po laťkové skluzavce a spolu s prodavačkami nahlas pecny počítali. V menších krámcích se odpočítávaly i rohlíky a my jsme netrpělivě stáli ve frontě se síťovkami v ruce a čekali, až si budeme moct tu voňavou a ještě teplou dobrotu donést domů. Často jsem nevydržela a tu křupavou horkou kůrku olamovala a jedla už po cestě. Aby doma nebylo zle, že je chleba bez kůrky, kupovala jsem  místo jedné dvě čtvrtky chleba. Z kapesného.

Chlebem a makovými houskami tu teď voní noci a já cítím pokoru a vděčnost za všechen svůj minulý i vezdejší chléb.

Děšťové výskání

K mé lítosti u nás téměř neprší. Dokonce i tehdy, kdy všichni v okolí nachytají do sudů dešťovou vodu, u nás zůstává sucho. Je to jako začarované, na radaru sleduju, jak se blíží dešťový mrak, celá fronta vody se na nás valí, aby se kousek před námi rozestoupila jako moře před Mojžíšem a kousek za námi se zase spojila a zalévala hojně pole i záhony. U nás maximálně spadne pár nesmělých kapek.

Stejně jako v týdnu, kdy jsem tu měla celou silnou pětku. Byli jsme venku a začalo lehce krápat. Všechny menší děti se někam rozeběhly a začaly výskat. Až mě bodlo u srdce, jak jsem si vzpomněla na své výskání a na své tanečky v dešti v dětství. A když už jsem byla dávno velká a sama měla děti, často jsem vybíhala za deště ven, bosá a radostná ze zmáčených vlasů.

Máme to v sobě, tu radost z vody, bez které není života. Teď prší tak vzácně, až jde z toho strach. Každá kapka se počítá, říkáme si vděčně sousedkou, když přijde alespoň malá přeháňka. A já doufám, věřím, že opět nastane čas hojnosti, kdy zase budu moct tančit v dešti.

Na cestě

Dlouho jsem nic nepsala a nedokumentovala to, co dělám, co šiju. Vlastně toho ani moc není. Spíš stále vstřebávám svůj únorový pobyt ve tmě i to, co mi přinesly květnové Rituály tance, hudby a ohně. Rovnám si v sobě vztah k mámě i sama k sobě. Jsem na cestě sama k sobě. Jsem tady a teď.

Jedno po druhém

Tohle jsem teď říkala často, když po mně 5+1 chtěli něco ve stejném okamžiku a každý něco jiného. Pěkně jedno po druhém, říkám si, i když mi malounko začíná trnout z toho, že na příští rok plánujeme s Markétkou galerii a chtěla bych přispět do kolekce Art Quilt klubu CZ a možná se i zúčastnit kreativní soutěže na téma voda. Pěkně jedno po druhém, utěšuju se, když pomyslím na obecní kroniku i na všechny rozešité a slíbené projekty.

Teď je čas na vnoučata a pletení na panenky. Je čas na zahradu, říká si o údržbu i drobná dolaďování a úpravy. Je čas na radost z léta.

Večer sedím do tmy na zahradě. Vdechuji vůni hrachorů, kterých rozhodně musí být napřesrok víc, sleduji stíny koček, kontrolujících bufet, a naslouchám funění ježka, kterému vždycky utrousím pod krmítko pro kočky pár granulí. A cítím velkou vděčnost za to, že je mi tohle všechno dopřáno, a děkuju za to.